Neúprosný déšť a pomalá jízda – tak vypadá naše hledání cesty do Chaco Canyonu. Zvyklí na obrovské, mnohdy několik desítek metrů čtverečních velké informační tabule, které upozorňují řidiče i na 50 mil vzdálený drugstore, hledáme něco podobného, co by nás dovedlo k této historické památce prvního stupně. Ale kde nic, tu nic. Podle mapy jsme už několik mil za odbočkou . Zastavujeme u nejbližšího motelu a tážeme se na cestu. Nikdo nic neví. Otáčíme auto a krokem se vracíme. Teď konečně objevujeme cedulku o velikosti asi 50x20 cm s téměř nečitelným nápisem “Chaco Canyon”. Konečně! Neváháme a odbočujeme a z asfaltové dálnice se dostáváme na prašnou cestu (no – výraz cesta je pro tuto buldozerem protaženou stezku dosti honosný). Po prvních metrech začínám chápat, proč většina místních obyvatel vlastní terénní vozidla. Naše limuzína značky Toyota Cressida si to poskakuje po tomto kvalitním povrchu rychlostí 15 km/hod. za naprostého ticha posádky, neboť hrozí nebezpečí překousnutí jazyka. Zjišťujeme, že vzdálenost ke kaňonu, podle mapy asi 40 km, nám zabere mnohem více času než původně plánovaných půl hodiny. Nepleteme se. Po dvou a půl hodinách jízdy pustinou, kde jedinými živými tvory byly krávy pasoucí se podél cesty, dobrodružném přejetí shnilého a polorozpadlého dřevěného mostu nad vyschlou řekou jsme u cíle své cesty – před námi se otevírá rozlehlý Chaco Canyon se svými zříceninami puebel, z nichž nejznámějším je pravděpodobně pueblo Bonito.
Až do 70. let 19. století bylo území Nového Mexika považováno za oblast bez jakékoli kulturní historie, pustou poušť, která je domovem pouze pro hrstku kočovných Navahů. Jaké však tehdy bylo pro Ameriku překvapení, když zjistila, že tato oblast byla osídlena dávno před příchodem bělochů civilizací, která i dnes budí náš zasloužený obdiv. Civilizací, která nám po sobě zanechala tisíce památek (jen v samotném Novém Mexiku bylo dosud objeveno přes 25 000 míst osídlení), jež je však i nadále obestřena mnohým tajemstvím. Dokonce ani její jméno neznáme, a tak pro ně používáme jméno, které jim dali Navahové. Anasazi – dávní cizinci. Co o nich víme?
Kultura Anasazi prošla dlouhým vývojem. Od primitivních zemědělců na přelomu věků, až po obdivuhodné stavitele, jejichž stavební komplexy byly až do poslední čtvrtiny 19. století nejrozsáhlejšími stavbami na celém severoamerickém kontinentu.
Kolem přelomu věků se na jihozápadě USA objevili nomádští lovci. Z mělkých terénních prohlubní, které pokryli větvemi a zeminou, si vytvářeli primitivní obydlí. Při archeologickém průzkumu nedaleko umístěných zásobních jam se objevovaly umně zhotovené košíky, které nahrazovaly tehdy neznámou keramiku. Mnohé z košíků byly tak dokonale spleteny, že nepropustily ani kapku vody. Podle tohoto společného znaku získali první Anasazi i své jméno – Košíkáří.
V šestém století došlo k významnému posunu ve vývoji kultury Anasazi. U Košíkářů se objevily tři novinky. První z nich byl příchod keramiky od sousední kultury Mogollon, s níž má z počátku shodné podobné rysy. V nejstarších dobách můžeme rozlišit dva základní typy Anasazi keramiky. První a celkové nejrozšířenější je černobílá keramika, kdy geometrické vzory jsou černě malovány na bílou keramiku. Druhým, spíše ojedinělým typem keramiky je používání barevných (nejčastěji červenohnědých) geometrických obrazců.
Druhou novinkou bylo získání luku a šípů a třetí, neméně důležitou, byl rozvoj zemědělství založeném na pěstování kukuřice, dýní a fazolí. Vzhledem k těmto výrazným změnám, které značně usnadnily získávání potravy, dochází i k prudkému nárůstu populace. Vesnice Anasazi jsou v té době v průměru obývány dvěmi až dvaceti rodinami, z nichž každá žije ve vlastním podzemním obydlí.
Nové období kultury Anasazi, které patří pravděpodobně i k jejímu vrcholu, začíná počátkem 8. století našeho letopočtu. Dochází ke stěhování z podzemních obydlí, která namísto toho začínají plnit funkci centra náboženského života a jež v pozdějším období známe pod názvem kiva, nad zem. Původně byly nad zemí stavěny pouze zásobárny. Teď zde však vzniká nová urbanizační jednotka – pueblo.
Dochází i k dosti význačné změně v zemědělství. Do té doby byl život ve vesnici limitován podnebím a hustotou srážek. Nyní však dochází ke stavbě malých zavlažovacích nádrží, které i v celkem nepřívětivém prostředí dokáží dodat dostatek vláhy pro indiánská políčka.
V tomto nejvrcholnějším období dochází také k rozkvětu chacoanské kultury. V roce 919 n. l. začíná stavba nejdominantnější památky Anasazi kultury – puebla Bonita. Mnozí se ptají, jak je možné, při absolutní neexistenci písemných zpráv z té doby, tak přesně určit dobu zahájení výstavby. Po pravdě řečeno, nevíme byla-li stavba zahájena roku 919 č 920 n. l. Je to způsobeno tím, že pro dataci se používá tří základních metod. Radiouhlíkové, archeomagnetismu a dendrochronologie. Jelikož ke stavbě se používaly stromy z relativně nejbližšího okolí, je dendrochronologie metodou nejpříhodnější. (Dendrochronologie je založena na porovnávání tzv. dendrochronologického kalendáře, tj. sestavení letokruhů stromů z dané oblasti až do doby co možná nejstarší, se vzorkem dřeva získaným z dané historické stavby. Jejich vzájemným porovnáním získáme přesně rok poražení stromu. – Popis této metody, jak je zde uveden, je maximálně zjednodušen pro informativní vysvětlení). Stavba byla dokončena v roce 936 n. l. Na příštích sto let utichl stavební ruch. Pueblo Bonito bylo v té době asi třípatrovou stavbou se stovkou místností. Při archeologickém výzkumu této části puebla se zjistilo, že asi osm místností sloužilo jako pohřební komory pro více než 90 lidí. Jak se však dále zjistilo, nikdo z nich nebyl skutečným obyvatelem puebla (jednalo se o starší kosterní pozůstatky). A tak je pro historiky dodnes záhadou, jak a kam pohřbívali obyvatelé Chaco Canyonu své zemřelé.
Další stavba či spíše rozšíření puebla Bonita pochází z období let 103-1079 n.l. Při pohledu z výšky nás na prvý pohled zaujme přesnost, s jakou bylo pueblo vybudováno. Svědčí o jediné věci – že existoval dosti podrobně vypracovaný plán výstavby puebla, který se předával po tři generace, během nichž pueblo bylo budováno. O existenci přesného plánu svědčí dnes dochované zdi. Zatímco spodní části zdí jsou tlusté, neboť se předpokládalo, že ponesou váhu několika poschodí, tloušťka s vyššími patry klesá. Zdi navíc nebyly stavěny najednou, ale po navršení jednoho patra se položily trámy, rákos a zemina, a z takto vytvořené podlahy se začalo stavět další patro.
Po dokončení hrubé stavby docházelo k její konečné úpravě. Na hrubé zdivo se technikou, která vzdáleně připomínala kladení dlaždic, upevňovaly opracované destičky z tvrdého pískovce, které tvořily vnější “obal” zdi. Takovýto “obal” pak vytváří krásné pravoúhlé rohy, které i dnes v nás budí zasloužený obdiv. Zevnitř se pak zdi omítly a případně vymalovaly.
Dnes bohužel již neurčíme, kolik místností mělo pueblo Bonito, neboť nejvyšší poschodí se v průběhu věků zřítila (odhaduje se, že pueblo mělo až pět poschodí – dodnes je v severní části zachována vnější zeď až do výše tří pater). Všeobecně se udává, že pueblo mělo okolo 800 místností, z nichž však ne všechny byly obývány ve stejný čas. Některé, hlavně ty v nejstarší části, byly zbourány, aby udělaly místo pro nově zbudované kivy. A tak se zdá, že nejsprávnější bude asi názor, že v dobách největší slávy bylo v pueblu Bonitu používáno najednou asi 600 místností, ve kterých žilo přibližně 1 000 lidí.
Původně mělo pueblo Bonito 18 vchodů umístěných v obvodových zdech. Později však Indiáni, pravděpodobně z obranných důvodů, všechny tyto vchody zazdili a ke vstupu do puebla bylo možno použít pouze vchod vybudovaný v jižní zdi.
Centrum veškerého dění v pueblu se soustředilo na hlavním prostranství, jež bylo rozděleno jednou řadou místností na dvě přibližně stejně velké části. Zde se za příhodného počasí odehrával veškerý společenský život puebla. Mletí kukuřice, výroba keramiky, obřadní tance – vše se odehrávalo na tomto nádvoří.
Při pohledu na plánek puebla si nemůžete nevšimnout dvou kruhových staveb, jedné v pravé a jedné v levé části nádvoří. Jedná se o dvě velké kivy, které sloužily jako společná náboženská centra. Vzhledem k jejich umístění se usuzuje, že lidé v pueblu byli rozděleni do dvou základních skupin, zimní a letní, z nichž každá zodpovídala za náboženské obřady v daném období. Kromě těchto velkých kiv, sloužících ke společným náboženským obřadům, nalezneme v pueblu pozůstatky dalších 37 menších kiv, jež pravděpodobně sloužily menším skupinám obyvatel puebla. Ne všech 37 však sloužilo jako svatyně v jeden okamžik. Některé z nich byly v pozdější době zrušeny, byla odstraněna střecha a sloužily jako odpadní jáma.
Jednotlivé místnosti v pueblu byly spojeny vchody, jež mnohým návštěvníkům připadají malé. Opak je však pravdou. Chacoanská architektura má v porovnání s ostatními stavbami Anasazi kultury neobvykle velké vchody. Hlavní a upřednostňovanou úlohou dveří v pueblanské architektuře bylo zabránit co možná největšímu úniku tepla z místnosti. Kromě klasických vchodů se zde setkáváme s neobvykle řešenými vstupními otvory, jejichž tvar odpovídá písmenu T. Přestože se s nimi v architektuře Anasazi občas setkáváme, jejich určení dodnes neznáme. Nikdo neví, proč byly takto řešeny. Z 32 vchodů ve tvaru písmene T zachovaných v pueblu Bonitu většina sloužila jako vstupní otvory z hlavního nádvoří.
Po celou dobu své existence byl v duši obyvatel puebla Bonita uhnízděn strach. Strach ze skály, jež počátkem století dostala jméno Hrozivá skála a jež se v nebezpečné blízkosti tyčila nad pueblem. Aby zabránili jejímu zřícení, snažili se obyvatelé puebla usmířit si bohy obětními dary. Navahové, kteří přišli do této oblasti až mnohem později, si vyprávěli báje o tom, jak jejich předchůdci házeli do pukliny ve skále košíky tyrkysů a mušlí. Tyto oběti však skalní bohy usmířily pouze do roku 1941. Tehdy se kletba naplnila a tisíce tun skály se zřítily na pueblo, tehdy však již stovky let opuštěné. Báje Navahů se ukázaly jako hodně nadnesené. Místo košíků tyrkysů a mušlí se našly obětní tyčinky ozdobené peřím.
Z umístění puebla i z jeho velikosti (jedná se o nejrozlehlejší stavbu Anasazi kultury v celé oblasti jihozápadu USA pocházející z oné doby) dnešní historici usuzují, že plnilo funkci náboženského a správního centra Chaco Canyonu. Současně též pravděpodobně sloužilo jako nemocnice. Vedle něj však v Chaco Canyonu existovalo mnoho dalších puebel. Vždyť jen těch větších, z nichž například pueblo Chetro Ketl mělo více než 500 místností, bylo v Chaco Canyonu více než deset. Vedle těchto, dalo by se říci v jistém smyslu center, existovalo množství menších, dvoupatrových puebel. Jednotlivá puebla v údolí nebyla mnohdy vzdálena na víc nežli na dostřel luku. Odhaduje se, že v době největšího rozkvětu chacoanské kultury zde žilo několik desítek tisíc obyvatel.
O kulturní vyspělosti Anasazi kultury v Chaco Canyonu svědčí
hned několik typů nálezů. Vedle samotných puebel patří
k nejznámějším
z nich bezesporu nádherná keramika, jejíž vliv dodnes nalezneme u mnoha
moderních indiánských keramiků (např. Juana Lino, Marie Z. Chino či Lucy M. Lewis).
Vedle těchto památek však narazíme i na oblasti, s jejichž vývojem si ve většině případů spojujeme spíše oblast Střední a Jižní Ameriky. Jedná se o kalendář a astronomii. Když se však hlouběji zamyslíme, není to tak neobvyklé. Hlavní dominantou celého Chaco Canyonu je 132 metrů vysoká hora Fajada Butte ležící v jihovýchodní části údolí. Kdybychom se vyšplhali na její vrchol, narazíme na uměle postavené tři kamenné bloky opřené o skalní masiv, mezi nimiž jsou nechány dvě mezery. Pohlédneme-li na samotný kamenný masiv, spatříme dvě spirály. Jednu větší a jednu menší. Po většinu roku nám nic neprozradí. Stačí však, abychom se na kopec vyškrábali v čase zimního či letního slunovratu nebo v čase jarní či podzimní rovnodennosti a objevili bychom něco jiného. Objevili bychom primitivní sluneční observatoř. Byli-li bychom však hodně líní, mohli bychom si cestu ulehčit. Stačí pouze, abychom do puebla Bonita přijeli ráno v den zimního slunovratu. V jedné místnosti v jihovýchodní části puebla (čtvrtá místnost od kraje) bychom zjistili, že ranní paprsky vycházejícího slunce procházející právě a pouze v tento den rohovým oknem ve vnější zdi dosahují přesně opačného rohu této místnosti. Jak vidno, nejde pravděpodobně o pouhou náhodu.
Na základě všech výzkumů můžeme odhadnout, jak vypadal život v pueblech v 10.-11. století. Byl velice krutý. Již dětská úmrtnost byla vysoká – přibližně jedna třetina. A nedejbože, aby se člověk narodil jako žena. Ve chvíli, kdy jen trochu povyrostla, dostala do ruky kámen a mlela kukuřici. Hodiny a hodiny, od rána do večera mlela, aby měla dostatek mouky na přípravu jídla pro rodinu. Ani život mužů nebyl jednoduchý. Ráno vyrazili do mnoho mil vzdálených lesů, aby z nich dopravili, bez použití jakékoli techniky, pouze na vlastních ramenou, trámy nutné ke stavbě puebla (vždyť jen ke stavbě většího puebla bylo zapotřebí okolo 100 000 trámů), či vyrazili na lov (často byli mimo pueblo i několik týdnů). Muži, co zůstávali v pueblu, však také nezaháleli. Stavěli, tkali, vyráběli keramiku a starali se o náboženský život, který hrál důležitou úlohu v životě pueblanů. Průměrný věk byl velice nízký. Za starce byli považováni již lidé ve věku okolo čtyřiceti let. Co se stalo s tělem po smrti však bohužel nevíme. Snad nám budoucnost přinese nové objevy.
V roce 1065 n.l. je stavba puebla Bonita dokončena. Práce na ostatních pueblech však ještě pokračují. Lidé žijí stejným životem. Loví, pěstují kukuřici, dýně a fazole. V polovině 12. století však všechno najednou končí. Dodnes přesně nevíme, co s stalo. Pouze se dohadujeme. Dendrologická metoda odhalila, že v roce 1150 n.l. zachvátilo oblast jihozápadu neobvyklé sucho. Že by to bylo důvodem zániku chacoanské kultury? Kdo ví, snad. Fakterm zůstává, že již koncem 12. století bylo údolí až na malé výjimky opuštěno. Zůstali jen němí svědkové zašlé slávy.
V roce 1896 byly zahájeny výzkumné práce pod vedením Richarda Wetherilla, jejichž výsledky měly za následek vyhlášení Národního památníku Chaco Canyon v roce 1907. Druhý a nejrozsáhlejší archeologický výzkum proběhl v roce 1921 společnými silami National Geographic Society a U.S. National Museum.
Opouštíme údolí. Míjíme Fajada Butte, která tady stojí jako hlídač u vchodu do ztichlého údolí. Jen motor auta tiše vrní. Kaňon zůstává za námi. Slunce, stejně jako předešlá staletí, zapadá nad zříceninami puebel. Vnitřní síla tohoto kousku země mě táhne zpět a já doufám, že to není naposledy, co vidím zapadat slunce nad Chaco Canyonem.
P.S.: Pro představu o úrovni kultury Anasazi uvedu jeden příklad: v době, kdy vybudovala pueblo Bonito pro několik tisíc obyvatel, se v našich zemích teprve začaly stavět první hrady, jež však byly z převážné míry dřevěné.
Převzato z časopisu Indian Hobby Courier II/12