Tyto příběhy vyprávěli staří lidé z kmene Bělohorských Apačů ve třicátých letech Greenvillu Goodwinovi, který je v roce 1939 uveřejnil ve sbírce ”Myths and Tales of White Mountain Apache”. Zhruba polovinu jsem jich volně převyprávěla do češtiny. Vybrala jsem stěžejní mýty a další příběhy, které mě zaujaly. Pro přehlednost jsem je seřadila za sebou tak, že první je cyklus popisující vznik světa, pak vyprávění o Zabíječi oblud, dále příběhy, ve kterých hrají důležitou roli zvířata, často Kojot, a nakonec vyprávění ze života lidí.
Klára Parolková
Jak se Veverka naštval kvůli ohni
Jak šel syn slunce za svým otcem
Jak zabil Velkého sovu a další netvory
Jezevec nesl tmu, Kojot a Rys, Skunk a Medvěd
Hledání náčelníka, Slunce a Hromobití, Slunce a Tma
Jak osvobodil jeleny od Havrana
Kukačka udělal Morušového muže
Tehdy byl pouze Bůh a žádná země. Myslel na to, že by stvořil nebe a zemi. Jeho čtyři pomocníci se do toho dali, ale zprvu byla země slabá jako stará žena. Roztáhli jí tedy do čtyřech světových stran a udělali jí nohy, to už pak stála jak se patří. Na východ zasadili černý rákos, na jih modrý, na západ žlutý a na sever bílý.
Země byla sice klidná, ale měkká a smíchaná s vodou. Černý vítr a Černá voda si obuli mokasíny a vkročili na zemi, od té doby má na sobě rákos jejich stopy. Na čtyřech světových stranách zahřmělo a začal foukat vítr.
Protože se země třásla chladem, udělali jí vlasy – trávu, keře a stromy. Zpevnili jí kostmi ze skal a aby mohla dýchat, dali jí žíly, voda proto teče z východu na západ.
Pak stvořili slunce a měsíc, které umístili na obloze v patřičné vzdálenosti. Do země přišlo množství kovů pro bílé lidi a na povrchu vyrostly různé stromy a rostliny s jedlými plody pro nás. Zabydlela se tu spousta ptáků zvěře, některá aby žila mezi námi, jiná pro nás. Nakonec stvořili mraky a začalo trochu pršet, aby všechno mohlo růst a žít.
Podle Goodwin (1939), ”The Earth is set up”, strany 1 – 2, vypráví Palmer Valor. Dále jsem použila několik motivů z druhé varianty vyprávěné Bane Tithlou, strany 2 – 3. Jedná se o to, že zdrojem myšlenky na stvoření země je Bůh, také o chození po zemi v mokasínách a věnování různých plodů země.
Říkají, že už je to dlouhá doba. Tehdy bylo vytvořeno nebe i země, ale nežili na ní žádní lidé. Jen pod zemí byli červení mravenci, kteří věděli o světě nahoře. Rozhodli se, že se tam dostanou. Po rákosu, který rostl z podzemí vzhůru k obloze, začali šplhat vzhůru. Vždycky, když se dostali ke kolenu rákosu, utábořili se přes noc a tak putovali mnoho dní.
Konečně jim náčelník řekl, aby vylezli ven a rozhlédli se. Kolem nich byla krásná země, kde byla spousta ovoce i ostatního jídla. Bylo to dobré místo pro život. Rozběhli se po okolí a náčelník zpíval písně: ”Běžte, kam chcete, a až najdete pěkné místo, usaďte se tam.”
Červení mravenci byli společně s jezevcem a ursonem první, kdo tu žil. Pak se objevili ptáci, orel a jestřáb i všichni ostatní. Potom udělal Bůh člověka a všichni si žili dobře. Toto je vyprávění o tom, kde se tu vzali lidé.
Podle Goodwin (1939), ”The emergence”, strany 49 – 50, vypráví Bane Tithla. Odtud je odvozován původ mravenčího obřadu a písní.
Před dlouhou dobou byla stále tma a všechna zvířata ještě mluvila jako lidé. Jedna zvířata se plazila po zemi a byla jedovatá, jako třeba ještěrky, brouci, hadi a Medvěd byl jejich náčelník. Druzí měli za náčelníka Kojota a byla to samá dobrá zvířata. Tehdy ještě nebylo slunce, měsíc ani hvězdy, ale Kojot a jeho kamarádi si přáli, aby bylo světlo, Medvědovi a ostatním to ale vyhovovalo jak to bylo. Rozhodli se tedy, že si zahrají hazard a ti kdo vyhrají, si rozhodnou, jestli bude světlo, a ti kdo prohrají budou zabiti.
Medvědovi lidé se posadili proti Kojotovým a hra začala. Na Kojotově straně byl Kukačka, kterému šla hra velmi dobře, ale i Medvěd byl velmi schopný. Během hry Kojot zpíval ”Svítá, svítá, jen ať svítá.” Nato Medvěd začal ”Žádné svítání, žádné svítání, ať je tma jak pod mým ocasem.” Pak Kojot začal vyhrávat a pomalu svítalo. Jeho přátelé zpívali o tom, jak si Medvěd naříká nad svou smůlou a o Sýčkovi, že má chlupaté nohy, zahnutý nos, žluté oči, na hlavě dva chomáčky peří jako uši a že vypadá vystrašeně.
Některá zvířata se snažila vytratit, Medvěd se vymluvil, že si jde pro tabák a utekl. Pak začalo zabíjení, hodně zvířat ale uteklo, Žlutý chřestýš se schoval do písku blízko ohně a Medvěd zmizel v bažinách, proto je dodnes tak ošklivý a protivný. Od těch dob slunce vychází a zapadá, a v noci svítí měsíc a hvězdy.
Podle Goodwin (1939), ”The winning of Dawn”, strana 148 – 149, vypráví Charlie Sago, dále byly použily písně z ”Variant”, strany 149 – 150, vypráví Francis Drake.
Před dlouhou dobou neměli všichni oheň, pouze ti, kterým šéfoval Veverka. Byli to Havran, Krocan, Káně, Orel, Rudoocasá káně a Jestřáb. Od té doby má Veverka hnědé pruhy, protože ležel blízko ohně v koruně borovice a nikomu dalšímu nechtěl dát připálit.
Ostatním byla zima a tak se Kojot rozhodl, že oheň získá. Veverce způsobil zlým kouzlem nemoc a pak šel za jeho kamarády a řekl jim: ”Váš náčelník támhle leží nemocný. Proč nejdete a neupořádáte tanec, aby jste ho vyléčili?” Ti souhlasili a začali sbírat dřevo na oheň. Kojot si zatím přivázal pod ocas chumáč suché kůry.
Když se začalo tancovat, nikoho z těch, kteří neměli oheň, nepustili do vnitřního kruhu tanečníků, pouze Kojota, který ten tanec navrhl. Tančil velmi blízko a strkal ocas do ohně. Ostatní ho na to upozorňovali, ale on si jich nevšímal a dál tančil až mu kůra pod ocasem chytla. V tu chvíli tanečníky přeskočil a dal se na útěk. Tanečníci nemeškali a začali ho pronásledovat. Kojot ale mrskal ocasem ze strany na stranu a zapalovat suchou trávu, keře a jehličí. Někteří začali hasit, jiní ho ale stále pronásledovali. Byl už vyčerpán, tak oheň předal ptáčkovi, který s ním odletěl. Tráva a keře už hořely všude okolo a tak to vzdali. Kojot stál a díval se, jak se oheň šíří po zemi jako hadi. Tak jsme poprvé získali oheň.
Podle Goodwin (1939), ”Coyote steals Albert Squirrel´s fire”, strany 147 – 148, vypráví Francis Drake.
Jedna dívka si lehla, slunce do ní svítilo a ona tak otěhotněla. Pak porodila dítě, náje-nezane Zabíječe oblud. Když si lehla na místo kam kapala voda, otěhotněla znovu a porodila tubač-tsčine Zrozeného z vody.
Když starší z chlapců trochu povyrostl, vydal se za svým otce – Sluncem. Nejdřív musel projít vařícím se pískem, ale díky žlutému blesku, který ho uhodil do hrudi, se mu to podařilo. Pak přišel k místu, kde rostla spousta kaktusů, jeden vedle druhého, pokrytých obsidiánovými ostny. Zavolal tedy černý vítr, který mu proklestil cestu. Další překážkou byly kopce pokryté moskyty, déšť který spustil černý hrom jim ale zmáčel křidélka a tak nemohli vzlétnout. Prošel i skrze dvě hory z obsidiánu, když do nich předtím uhodil žlutý blesk. Nyní už viděl místo kde slunce žije obklopené ze čtyř stran černou vodou.
Jak tak procházel vysokou trávou, o něco zakopl. Vrátil se a zjistil, že je to díra ve které bydlí Pavoučí stařenka. Ta se ho zeptala, kam má namířeno. Řekl jí, že za svým otcem – Sluncem. Na to mu odpověděla, že se tam nikdo nedostane, ale že to může zkusit nazítří, a dnes přenocovat u ní. Díra byla sice dost úzká, ale nakonec chlapec proklouzl dovnitř, kde to vypadalo jako ve velkém wickiupu. Byla tam spousta pavoučích dívek, neměly ale na sobě žádné šaty. Než se uložil ke spánku, požádala ho Pavoučí stařenka, aby jí dal svůj bavlněný pásek. Přes noc utkala spoustu barevných šatů a oblečené dívky hned vypadaly lépe. Když už bylo slunce docela vysoko, dala mu ještě tyrkys a korálek z bílé mušle, které mu dokázaly splnit každé přání.
Pak došel chlapec až ke břehu černé vody a díky tyrkysu a bílé mušli se dostal až do domu Slunce, kde v tu dobu byla jeho manželka. Ta se ho zeptala, co tu chce, a pak mu dala najíst. Chlapec vyšplhal na střechu a tam čekal na svého otce. Ten přišel zvečera a ptal se, kdo že to přišel. Žena nejprve zapírala, když jí ale řekl, že sledoval stopy od Rosné hory, přes Dešťovou, Ovocnou a Pylovou horu až sem, namítla: ”Vždycky jsi mi tvrdil, že na svých cestách neděláš nic špatného, ale to není pravda, protože sem dneska přišel tvůj syn.” Na to se Slunce zvedl a vyklepal chlapce z kůží, do kterých se schoval.
Hodil ho do jámy s černým kovovým ohněm a poslal za ním blesk z černého kovu, chlapec ale požádal tyrkys a korálek z bílé mušle o to, aby se dostal nahoru stejně snadno, jako stoupá prachové pírko, a to se také stalo. Potom ho Slunce postupně hodil do jámy s modrým, žlutým a bílým ohněm, vždy se ale dostal ven. Na to Slunce řekl: ”Hehé, tak to jsi můj syn”.
Další zkouška spočívala v tom, že ho hodil nejprve proti ostrým kusům černého kovu, které ho měly rozřezat na malé kousky, ale nic se mu nestalo díky tomu, že myslel na černý blesk. To samé se opakovalo na straně jižní s modrým kovem, na východní se žlutým kovem a konečně na severní straně s bílým kovem.
Během poslední zkoušky ho Slunce vyzval, aby si zakouřil z dýmky, kterou nacpal černým tabákem. Jenže každý, který kdo to udělal, se obyčejně udusil a tak chlapec požádal tyrkys a korálek z bílé mušle, aby poslali třicet dva malých větrů to udělali za něj. On sám jen přikládal dýmku ke rtům a tak vyvázl živý a stejným způsobem se vypořádal i s modrým, žlutým a bílým tabákem. ”Hehé, tak to jsi opravdu mým synem.” prohlásil uznale Slunce.
Pak udělal pro svého syna potní lázeň. Z východního černého ohně přinesl horké kameny a vevnitř zazpíval jednu píseň, pak šel pro kameny z modrého ohně atd… Když bylo chlapci příliš horko, požádal tyrkys a korálek z bílé mušle aby mu poslali trochu větru. Během potní lázně Slunce na svém synovi pracoval, zatímco předtím jeho hlava vypadala jako kus bláta, nyní mu slunce udělal vlasy, oči, nos, ústa, uši, prsty na nohou i na rukou a nehty mu z bílého pazourku. Nyní už vypadal stejně jako další dva jeho synové.
Slunce mu dal luk a šípy, ale bez pírek. Když s nimi zkoušel chlapec střílet, moc to nešlo a tak peří přidával a ubíral, až se dobral k tomu, že nejlépe to jde se třemi pírky. Pak šli do domu, kde Slunce ukázal chlapci na východní straně ohně hromádku oblečení – byla tam puška, modré kalhoty, černá košile, černý klobouk a vysoké boty. Navlékl si to na sebe, ale když zkusil pochodovat, zjistil, že oblečení je těžké a hlučné. Na druhé straně ohně slunce položil toulec z kůže pumy, pár mokasínů a čapku s krocaním peřím. V tom se chlapec cítil lehce a volně.
Druhý den mu dal Slunce vybrat mezi hromadou věcí kde byla puška a hromadou s lukem. Chlapec prohlásil, že puška byla příliš těžká a že má raději lehký luk. Pak mu Slunce ukázal na dvě hory, východní byla holá, kdežto na západní rostla spousta rostlin a jedlých plodů. Chlapec řekl, že raději bude žít na západní hoře, kde je hojnost, protože na východní straně byl hladověl. Slunce přisvědčil, ale pak z hory, kterou mezitím odsunul dál na východ, pak vyběhlo množství koní, mul oslů, krav, ovcí a koz.
Nakonec řekl Slunce svým chlapcům, že chce vidět, jak spolu zápasí. Když ten který měl pušku vystřelil, chlapec s lukem utekl. ”Tak to má být a taky bude, chlapče, když budeš v úzkých, zachraň se útěkem.” řekl Slunce. Potom se chlapec i s lukem a šípy vrátil na zem a zabil zde všechny obludy, proto jeho tchán, Starý pytlonoš, navrhl, aby mu říkali Zabíječ oblud.
Podle Goodwin (1939), ”He goes to his father: Slaying of Monsters”, strany 3 – 10, vypráví Palmer Valor.
Tehdy ještě všichni ptáci mluvili jako lidé. Chlapec, který žil se svojí babičkou, přemýšlel, jak by se vyznamenal. Jednou se jí zeptal, kde by získal dřevo na luk. Babička ho od dlouhé a nebezpečné cesty zrazovala, ale on jí jen hrubě odbyl. Vydal se na cestu a šel tak dlouho, až narazil na horu, kde mu vyběhl naproti Medvěd. ”Stanu se tvojí ženou, babičko.” řekl mu chlapec a Medvěd se začal tak smát, až upadl. Pak se chlapce zeptal, co tu shání a morušové dřevo, které potřeboval, mu opatřil. Doma z něho chlapec vyřezal dobrý luk.
Dál na babičce vyzvídal, kde by sehnal rákos. Ani tentokrát to nebylo jednoduché. Došel až k místu, kde rákos rostl, ale nemohl se k němu dostat kvůli dvěma skalám, které mu bránily v cestě, kdykoli se přiblížil. Tentokrát mu pomohl Pytlonoš, který se podhrabal k rákosům, uhryzal je u kořenů a mezerou mezi skalami jich chlapci naházel celou náruč.
Pak se babičky ptal, kde by mohl získat šlachu. Ta znovu bědovala, že je to velmi nebezpečné, ale chlapec se stejně vypravil na cestu, která tentokrát vedla skrz otevřenou krajinu. V dálce uviděl Velké rohy – ohromnou antilopu. Pytlonoš mu nabídl pomoc, vyhrabal tunely, které vedly až k její hrudi. Těmi se k ní chlapec dostal, bodl jí nožem a pak se běžel schovat do nejhlubší díry. Když Velké rohy padla mrtvá, vzal si Pytlonoš chlupy a chlapec šlachy, dále pak kůži a žaludek naplněný krví.
Jakmile přišel domů, zajímal se, kde sehnat peří. Babička nechtěla ani slyšet, že by se vydal na tak nebezpečnou cestu. Nedbal toho, zašněroval se do kůže, na krk ¨si rozmazal trochu krve, zbytek si připevnil v žaludku na svou hruď. Po čase se k němu na planině snesl Orel, vzal ho do drápů a odnesl do hnízda na vysoké skále. Tam ho shodil na ostrou skálu, aby se zabil. Chlapec tam ale jen tak ležel a smrt předstíral. Když k němu přišlo jedno z mláďat, zasyčel na ně. Tak si šlo otci stěžovat, ten je ale uklidnil, že je to jen svalová křeč a odletěl na lov. Chlapec pak zabil všechna mláďata až na jedno. Od něho vyzvěděl, kdy jeho bratr, sestra, matka a otec přilétají. Prozradil mu, že každý z nich se objevuje s jiným druhem deště a tak je chlapec všechny postupně pozabíjel. Nakonec hloupé mládě změnil v sovu.
Pod skálou si hrála Netopýří střenky s mláďaty. Svolila, že ho v nůši snese dolů, pokud ovšem nebude vykukovat z pod deky, která překrývala košík. Ale když už skoro slezla dolů, chlapec se nedůvěřivě podíval ven a oba spadli. Stařenka byla zraněná a tak jí chlapec věnoval všechna malá peříčka, velká pera si nechal pro sebe. Zároveň jí varoval, aby s peřím v košíku nechodila pod stromy ani mezi slunečnice. Ta se ale zapomněla a pod stromem se jí všechno peří proměněné v různé druhy ptáků se jí rozletělo, až na jedno peříčko, které se jí podařilo rychle obráceným košíkem poklopit.
Když se chlapec vrátil domů, vyrobil si čtyři šípy a zkoušel s kolika pery budou nejlépe létat. Nakonec se rozhodl pro tři. Měl luk i šípy a tak se vydal na lov jelenů. Jednou tak uviděl bílé orlí pero, jak spadlo z oblohy za skálu. Tam uviděl za stromem stát dívku. Vypadal hezky. Chlapec byl v rozpacích a vysvětloval, co viděl. Dívka mu odpověděla, že je to v pořádku, to pero je ona sama. Tak jí chlapec vzal s sebou do tábora.
Podle Goodwin (1939), ”Obtaining bow and arrows”, strany 12 – 16, vypráví Francis Drake. Toto vyprávění bývá někdy součástí mýtu o Zabíječi nepřátel.
Velký sova byl také synem Slunce, chodil po zemi a zabíjel každého, na koho narazil. Proto šel Zabíječ oblud za svým otcem a požádal ho, zda by se mohl zbavit. Ten se však podivil: ”Proč to chceš uděla? Vždyť je to tvůj vlastní bratr!”, nakonec ale svolil.
Chlapec si na Velkého sovu počíhal u vody na místě, kam chodil pít. Velký sova nedbal varovných znamení, sklonil se k vodě a Zabíječ oblud ho zabil svými šípy. Jeho peří se potom rozlétlo všude po okolí a staly se z něj sovy.
Zabíječ oblud viděl, že jeho bratr Zrozený z vody se vždy vrací z lovu se zakrvácenýma rukama, ale bez úlovku. Udělal si tedy šípy z trávy a rozhodl se, že ho na lovu bude doprovázet. Okolo poledne zabili jelena, ale jeho bratr se nechtěl zdržovat s přípravou jídla, bál se totiž, aby je nikdo nezpozoroval. Zatímco Zabíječ oblud rozdělal přece jen oheň, objevil se starý Kovový muž a začal se dožadovat jejich masa. Starší bratr utekl, ale mladší chlapec se mu postavil na odpor. Vyzval ho na souboj i přes to, že Kovový muž měl lepší zbraně a kovovou zbroj. S pomocí žlutého blesku se vyhnul jeho střelám a pak ho zasáhl na jediné nechráněné místo – do podpaží. Pytlonošova stařenka na něj zavolala, ať se honem ukryje do děr pod zemí. Mrtvý obr se totiž rozletěl na mnoho kousků a svištící kov se ho snažil zabít. Naštěstí byl dost hluboko, ale od té doby jsou v zemi různé druhy kovů.
Podle Goodwin (1939), ”He goes to his father: Slaying of Monsters”, strany 10 – 12, vypráví Palmer Valor.
Zabíječ oblud žil se svojí babičkou na opuštěném místě v horách a nikdo o nich nevěděl, jen jedna dívka. Ta přišla několikrát za Zabíječem oblud na návštěvu, ale babička jí ho vždy zapřela. Ten se ale nenechal ošálit, protože viděl stopy od kornoutků na sukni, které po ní na zemi zůstaly. Jednou na ní počkal u pramene, kam chodila pro vodu. Když tam přišla s košíkem tus, zahrál na flétnu a okolo naběračky z tykve jí začali poletovat dva motýly. Dívka tomu nevěnovala příliš pozornost, když se to ale druhý den opakovalo, všimla si Zabíječe oblud sedícího opodál. Řekl jí, že chce, aby s ním šla domů, to se také stalo a od té doby s nimi dívka žila.
Na západě u vody žil Zrozen zvody, který si pro sebe držel všechny dobré ženy i dívky. Kvůli tomu jak kradl lidi mu ale říkali Chodí po špičkách. V těch místech měla také babička Zabíječe oblud políčko s kukuřicí a dýněmi a poslala tam mladou ženu, aby jí přinesla pár dýňových květů, které chtěla uvařit. Když se dlouhou nevracela, vydali se jí hledat a jistili, že odešla s Chodí po špičkách, protože si myslela, že je to Zabíječ oblud. Ty dva si byli totiž velmi podobní.
Zabíječ oblud se rozhodl dostat svou ženu zpět. Cestoval velmi rychle, stačilo aby zahrál na svoji flétnu a octnul se na další hoře. Tak se dostal až k místu na vrcholku hory, které se nazývalo janadolkó což znamená Úpatí oblohy. Tam se setkal s Pavoučí stařenou, která mu poradila, aby si zkusil o svou ženu zahrát hazard a dala mu štěstí ve hře.
Na její radu se rovněž vydal do nedalekého tábora. Když náčelníkovi řekl, odkud pochází, nikdo nevěděl kde že to místo je. Náčelník Orel, Káně s rudým ocasem ani Jestřáb nevěděli, až Havran si konečně vzpomněl, že je to někde hrozně daleko. Zabíječ oblud jim vysvětlil, že si sem přišel pro svoji ženu. I jim kradl Chodí po špičkách ženy a dívky, a už jich tu moc nezbylo. Také mu řekli, že sem chodí často hrát, ale že má rákosové tyčky a obruč z hada, a že podvádí.
Zabíječ oblud si vše dobře rozmyslel a pak se všichni společně dali do práce na vlastních tyčkách z rozličného dřeva a na obruči z tyrkysu. Pak se na zítřejší den dobře prospali a dosyta najedli. Když přišel Chodí po špičkách, hra začala. Zabíječ oblud zpočátku všechno jen bedlivě pozoroval, pak ho ale vyzval na souboj. Zařídil také, aby se hrálo s jeho pravými tyčkami a obručí, které se neměnily v hady. Vsadil zbylé ženy a vyhrál.
Pak ještě hráli další hry, ve všech Zabíječ oblud s pomocí Pavoučí stařenky vyhrával a tak získal spoustu žen. Chodí po špičkách měl stále štěstí, protože se narodil první a získal sílu od svého otce – Černé vody, usadil se mu nablízku a za ženu si vzal dceru Velkého sovy. Zabíječ oblud byl ale také mocný, protože mu pomáhal jeho otec Slunce. Nakonec se dohodli na poslední soutěži a to že poběží o závod, ten kdo vyhraje toho druhého zabije.
Dlouho byl závod nerozhodně, ale Zabíječ oblud měl s sebou vnitřnosti Velkých roků, které se po té co je házel před Chodí po špičkách měnily ve skály a horské hřbety. Tak se mu nakonec podařilo zvítězil a doběhl první. Pak ale udělal osudovou chybu, když chtěl bratra zabít, omylem si vzal jeho tyrkysovou zbraň. Sice ho rozsekal na malé kousíčky, bratr byl ale stále naživu.
Zabíječ oblud se pak se svou ženou vydal k domovu. I s pomocí kouzelné flétny však cestovali pomalu, protože jeho žena byla těhotná. Chodí po špičkách zatím rozdělal oheň a v jeho dýmu vstoupil na oblohu. Když se setmělo, schovali se pod skálou u střízlíka. Ve velkém černém mračnu se přihnal Chodí po špička a řekl bratrovi: ”Použil jsi špatnou zbraň a tak jsem nyní naživu. Taky by jsi neměl zůstávat přes noc venku.” a pak začal bušit blesky do skály. Díky střízlíkovi, který kameny zase spojoval, ale vyvázli životem. Chodí po špičkách nakonec bratrovi řekl, že se mu ho nikdy nepodaří zabít a tak ať jde raději domů. Kdyby byl tenkrát Zabíječ oblud nespletl, nebyli by lidi zabíjeni blesky.
Podle Goodwin (1939), ”He goes to his father…”, strany 26 – 37, vypráví Palmer Valor.
Dýňová semínka máme od Žáby. Jeden muž prchal před svou ženou, protože to byla čuš-isdáhn Zubatá vagína. Od potůčku na něj Žába volala, ať se ani neodváží vstoupit na její políčko tak krátce po svatbě, že by jí dýně uschly. Když jí ale vylíčil svoji zoufalou situaci, schovala ho mezi listy. Za chvíli se po jeho stopách přihnala Zubatá vagína, ale Žába jí do pole nepustila a tak šla hledat svého manžela někam jinam.
Žába poslala muže, aby se skryl u stařečka Skalní veverky. Ještě před tím než odešel mu dala dýňová semínka a poučila ho, že je má dát do děr hlubokých od konečků prstů k zápěstí, ale ať si dá pozor, aby v blízkosti nebydlel pytlonoš, protože ten by je sežral.
Skalní veverka bydlel v díře ve skále. Společně se vydali do mužova tábora. Tam se mu jedno mladé děvče pošklebovalo, kde že sebral toho chlapíka, co má tak vypouklé oči a tak se Skalní veverka sebral a vrátil se domů.
Muž se zatím srdečně přivítal se svojí matkou a sestrou, které už dlouhou dobu neviděl. Po jídle si postěžoval, že se ženou, se kterou ho matka oženila, měl pěknou polízanici a že Skalní veverka mu zachránil život. Ale dříve tu měl milou a tak chtěl po matce, aby za ní zašla. Druhý den jí tedy navštívila a ta ani na chvíli nezaváhala: ”Mami, hoď po mě mokasíny.” Natáhla si je a řekla: ”Tak jdeme.” To protože do něj byla už dříve zamilovaná.
Zůstala u něj celý den a celou noc, pak se vrátila k matce a řekla jí, že si jí chce vzít a odstěhovat se s ní, jeho matkou a sestrou pryč. A že políčko s dýní by dostala právě ona. Druhý den opravdu odjeli, ale ještě před tím poslal její matce dva koně.
Utábořili se u jeho strýce, náčelníka klanu tsejí-dn Skalních lidí. Ti dali dívce vařenou kukuřici i dýně. Náčelník pak poslal ostatní na lov a spousty masa, které přivezli, byly určeny pro ní a její příbuzné. Náčelník také požádal ty, kteří mohli postrádat koně, aby ho pro novopečeného manžela přivedli, on sám měl jediného a tak se ho nemohl vzdát.Takto se sešli tři koně a ty poslali spolu s masem do tábora dívčiny matky. Jej manžel, dívčin otec, jejich syn se jim odvděčili stejně. Dívka je žádala, aby s ní zůstali, protože se jí po příbuzných stýskalo. Souhlasili a přistěhovali se k ní s celou rodinou.
Místo pole, které přenechal její otec svým soukmenovcům tady dostal k disposici jiné. Z něho sklidili dýně a rozložili tak, aby mezi nimi bylo vždy místo. To vyplnili suchou trávou, kterou dali rovněž na dýně. Kdyby to neudělali, všechny by shnily. Jak pěstovat dýně jim ukázal ten muž, který dostal semena od Žáby, co ho zachránila.
Podle Goodwin (1939), ”How the squash plant was obtained”, strany 71 – 76, vypráví Anna Price.
Jednou přišel Kojot za Sluncem na návštěvu, ten ale nebyl doma. Kojot řekl jeho ženě, že si přišel se svým přítelem popovídat a zakouřitt. Potom jí požádal, ať ho nechá si ubalit, že to Slunci nebude vadit, protože se dobře znají. Ubalil si cigaretu a ještě nepozorovaně odsypal do váčku, který si přinesl s sebou. Pak se rozloučil a řekl, že už nebude dál čekat.
Když se Slunce vrátil domů, vylíčila mu žena, kdo za ním přišel. ”Já mu dám!” rozčílil se Slunce, sedl na svého Černého větrného koně a pustil se za Kojotem. Kojotovy stopy začal smývat déšť, Slunce ho ale stále sledoval podle popele z cigarety. Díky dešti začal tabák, který s sebou Kojot nesl, růst, pak vykvetl, dozrála mu semena a vítr je roznesl po okolí. Když to Slunce viděl, pronásledování vzdal.
Když Kojot dorazil do tábora, nechal si všechen tabák pro sebe, nechtěl se s nikým podělit. Lidé se tedy radili, jak z něj ten tabák dostat. Převlékli mladého chlapce za dívku a nabídli mu ho za ženu. Kojota to velmi potěšilo, takže jim dal všechen tabák.
Večer byl Kojot tak vzrušený, že ani nemohl chodit a jen se plazil. Netrpělivě naléhal, aby si už šli lehnout. Jenže chlapec si nejprve nechtěl lehnout blízko, pak zase nechtěl Kojotovy dovolit, aby na něj sahal a odstrkoval ho. Celou noc se Kojot k ničemu nedostal a nakonec po něm chňapnul a nahmátl jeho penis. Vyskočil: ”Běž pryč. Podvedli jste mě, žádnou ženu jste mi nedali.” a křičel: ”Dejte mi zpátky tabák.” Nic mu ale nedali a tak se mezi lidi dostal poprvé tabák.
Podle Goodwin (1939), ”Coyote steals sun´s tobacco”, strany 151 – 152, vypráví Francis Drake.
Kojot žil ve wickiupu s hezkým mladým mužem, který se jmenoval Černý pták. Ten chodil poblíž tábora své milované dívky hrát na flétnu a Kojot ho doprovázel. Dělal si totiž naděje, že dívka miluje jeho a že by si ho mohla vzít.
Když došlo na vyjednávání o svatbě, rozhodl její otec, že jí dá tomu, kdo první přinese jelena. Kojot přišel hnedka ráno s velkými krysami, ty byly ale odmítnuty, zato černoocaasého jelena, kterého přinesl Černý pták přijali.
Kus za táborem jim postavili nový wickiup s jednou velkou postelí pro mladý pár a druhou malou pro Kojota. Ten se však ale hned uvelebil na velké posteli a Černý pták se musel spokojit s tou menší. Večer pak přišla dívka a lehla si ke svému manželovi. Kojot si tedy pomyslel, že se spletl a vlezl za ní, novomanželé se ale zvedli a lehli si na druhou postel, Kojot tam skočil za nimi ale po chvíli přesouvání tam a zase zpátky pochopit, že je to marné. Zůstal raději ležet pod přikrývkou, předstíral spánek, ale ve skutečnosti je z pod pokrývky pozoroval, co to dělají.
Tak žili společně, Černý pták chodil na lov a nosil dívčině rodině úlovky a Kojot každou noc pozoroval novomanžele, dokonce si i propálil do deky dírky, aby se mu líp šmírovalo.
Jednoho vylákal Kojot Černého ptáka na lov, tam ho praštil sušenou kojotí kůží. Černý pták se tak změnil v kojota a Kojot získal podobu Černého ptáka. Ihned běžel do tábora a těšil se, že bude celou noc se ženou Černého ptáka. Ta mu dala spoustu jídla, protože ho považovala za svého manžela. Kojot to všechno zhltnul a ještě košíky vylízal. To jí udivilo a řekla matce, že její muž nikdy nebyl takhle nenasytný, ta jí ale uklidnila, že je hladový, protože byl celý den pryč.
Kojot se zatím nemohl dočkat, až se konečně setmí. Večer žena vešla dovnitř a sedla si vedle dveří. Kojot jí řekl: ”Co to s tebou dneska je, proč si rovnou nelehneš? Chci aby sis už lehla!” Žena se divila, protože s ní muž takhle nikdy nemluvil. Když si spolu lehli, Kojot jí až do rána nedal ani na chvilku pokoj. Když si na to matce postěžovala, ta se jí snažila uklidnit, že po ní prostě jenom touží.
Kojot řekl, že jde na lov a odešel z tábora. Pod borovicí nasbíral hromádku borovicového jehličí, tu zapálil a pak k ní strkal nos. Jakmile mu začaly téct z nosu nudle, pokládal je vedle ohně, dokud jich neměl slušnou hromadu. S tou se pak vrátil do tábora a předstíral, že je to jelení maso. Ženám se to ale nezdálo, když to uvařily, chutnalo to divně a bylo to příliš slané. Kojot se ale bránil, že to maso nasolil.
Jeho ženě se ale to chování nelíbilo a tak ho druhý den sledovala a viděla, co dělá. Když se vrátil, řekli mu, ať to sní sám, že oni jedí čerstvé jelení maso a ne nudle z nosu.
Černý pták se zatím vydal za náčelníkem Vlkem, aby mu pomohl zpátky získat původní podobu. Ten souhlasil. Vzal čtyři obruče z černého jantaru, tyrkysu, katlinitu a bílé mušle. Jak je na něj postupně navlékal, měnila se podoba Černého ptáka a postupně od hlavy dolů zase vypadal jako muž a kojotí kůže z něho spadla. Vlk mu poradil, aby si počíhal na Kojota a tu kůži na něj hodil, pak že zase bude i on vypadat jako předtím. Černý pták se pak vrátil ke svým lidem a přinesl s sebou i kojotí píseň a obřad, který se nyní používá.
Podle Goodwin (1939), ”The berdache Coyote story”, strana 156-161, vypráví Bane Tithla. Tento příběh obsahuje narážky na Kojotovu mužnost.
Kojot potkal Jezevce, který nesl na zádech tmu, myslel si ale, že v tom pytli má jídlo. Přidal se tedy k němu, protože doufal, že mu taky nějaké dá. Za chvíli se ho zeptal, jestli není unavený, že by mu s pytlem pomohl. I když Jezevec tvrdil že není, Kojot zanedlouho opět naléhal: ”Vypadáš unaveně, půjči mi to alespoň na chvilku, ať si odpočineš.” Nakonec mu Jezevec pytel podal. Kojot se pak omluvil, že se jde jen vymočit a zmizel za keř. Tam okamžitě pytel rozvázal a najednou padla tma. Kojot se začal bát a volal na Jezevce: ”Co to s sebou nosíš? Vůbec nic nevidím!” Jezevec se vrátil a zlobil se, proč to otvíral, když v tom nebylo žádné jídlo. Rozpřáhl ruce, shrnul všechnu tmu zpět do pytle a pevně ho zavázal.
Dál už šel Jezevec sám a potkal Ursona. Povídali si spolu o starých časech. Jezevec řekl, že žil v době, kdy nebe spadlo na zem. Urson uznal, že je to dlouhá doba, ale že on ještě tehdy, kdy se nebe a země dřely o sebe. ”Na to si nepamatuješ, co? Tak kdo je z nás starší?”
Kojot si zase začal povídal s Rysem. Dohodli se, že si poškrábou záda, aby zjistili, kdo má ostřejší drápy. Kojotovy drápy nebyly vidět a tak ho Rys poškrábal jen trochu, protože předpokládal, že vyhrát pro něj bude snadné. Sedřel mu jen chlupy a trochu kůže, Kojot přesto naříkal. Když přišel ale na řadu Kojot, vytáhl drápy a sedřel Rysovi ze zad kůži i s masem. Rys vyskočil a žařval: ”Tys mě snad zabil!”
Potom seděl Skunk s Medvědem a povídali si. Začali se hádat, komu víc smrdí zadek. Nakonec se rozhodli, že to vyzkouší, koho ten smrad porazí. Nejprve si čuchl Skunk, Medvěd vypustil větry a docílil tak příšerného smradu. Skunk strčil čumák do země a otřásl se. Pak se vyměnili, jenže Skunk si nejen uprd, ale zároveň rozstříkl svoje pižmo a medvěda to málem zabilo.
Podle Goodwin (1939), ”Badger carries darkness: Coyote and Bobcat scratch each other”, strany 164 – 166, vypráví Bane Tithla.
">
Před dlouhou dobou byl svolán sněm do domu kde bydlel Slunce, aby se rozhodlo, kdo bude náčelníkem. Kojot o to hodně stál a tak také přišel. Dali mu papír, aby ho přečetl, ale vypravil ze sebe pouze sisi, sisi, sisi a tak ho poslali, aby se stal náčelníkem v kopcích, odkud ho můžeme dodnes slyšet hulákat. Také Drozd, který má vždycky plno řečí, chtěl být náčelníkem. Když začal mluvit, pouze opakoval, to co slyšel od jiných lidí. Proto ho nechali, ať podle libosti mluví ve větvích stromů.
Pak se chtěl stát náčelníkem Pytlonoš a vychloubal se svojí důležitostí. Všichni si z něho ale dělali legraci: ”Náčelník s pytlem na každé tváří, to budeme vědět o všem, co sníš.” Pytlonoš se rozzlobil, odešel a venku si do toreb nacpal všechny rostliny, trávu, stejně jako vítr, mraky a déšť. Pak zalezl pod zem.
Na zemi se pak nic nehýbalo. Lidé se snažili najít Pytlonoše, aby vrátil všechno, co odnesl a tak vyslali Kolibříka. Dlouho hledal na obloze i na zemi až objevil Pytlonoše v podzemí, kde také rostlo všechno, co si odnesl.
Pytlonoš řekl, že se vrátí, jen když pro něho uspořádají tance. Kolibřík se to ale nejdřív snažil před lidmi zatajit, protože se ale příliš nacpal, prozradily ho větry a musel s pravdou ven. Lidé začali tanči a dvanáctého dne při východu slunce se Pytlonoš vrátil a sním všechny rostliny a tráva, stejně jako vítr, mraky a déšť.
Slunce a černé hromobití se dohadovali, kdo má větší zásluhu na tom, že se rostlinám daří. Slunce tedy zkusil pěstovat kukuřici sám, když ale vyrostla na výšku jedné stopy uschla, protože neměla žádnou vodu. Pak se o totéž pokusil hromobití, ale jemu kukuřice ve výšce dvou stop uhnila, protože měla vody příliš. Tak zjistili, že musí spolupracovat, aby se jim dařilo.
Slunce a temnota se dohadovali o tom, že jsou na tom vlastně stejně. Slunce prohlásilo, že od poledne do večera bude s lidmi a pak si některé odvede s sebou. Tma řekla, že udělá to samé. Země je velmi rozlehlá a tak vždycky někde někdo zemře.
Podle Goodwin (1939), ”Making a chief: Sun and Thunder, Sun and Darkness”, strany 121 – 122, vypráví Palmer Valor.
V dávných dobách se ještě všechna zvířata chovala jako lidé. Po společném lovu nedali lidé staříku Havranovi maso, což ho velmi rozzlobilo. Sehnal tedy všechny černoocasé jeleny a zavřel je do podzemní díky, kterou uzavřel černým jantarem, běloocasé jeleny zahnal do díry pod tyrkys, horské ovce do díry pod catlinit a konečně antilopy do poslední díry, rovněž uzavřené korálkem z bílé mušle.
Protože lidé nemohli najít nikde žádnou zvěř, proměnil se Zabíječ nepřátel v mouchu, aby se po ní poohlédl. Když zjistil, že jsou Havranovy rty cítit po jelením morku, proměnil se v štěně kterého se ujaly Havranovy děti. Tak se mu po čase podařilo vypátrat, kde je všechna zvěř ukrytá.
Vrátil se k lidem a řekl jim, ať si všichni připraví šípy bez hrotů i bez peří. S nimi se vydali k místu, kde byla zvířata uvězněna. Postupně otevírali díry do podzemí a jak zvěř vybíhala, znělo to jako hromobití. Tehdy ještě stačilo zvíře zasáhnou, bylo jedno kam, a padlo k zemi mrtvé. Kojot ale vykřikl, že jedno je pouze zraněné a že jim uniklo. Proto je od té doby potřeba jelena střelit do srdce, aby jste ho zabili.
Havran řekl své ženě, ať zařídí, aby jeleni cítili věci i na velkou vzdálenost. Ta vzala tedy kus oděvu, který měla mezi nohama a dotkla se jím jeleního čenichu. Proto mají takový dobrý čich.
Podle Goodwin (1939), ”He releases the deer”, strany 86 – 88, vypráví Palmer Valor.
Jeden muž na lovu narazil na horskou ovci a začal jí pronásledovat. Dva dni to trvalo a zvíře už táhlo nohy za sebou. Při pronásledování narazil na jeskyni, ze které vycházel kouř a vešel dovnitř. Dal se do řeči s ženou a vyprávěl jí, že už dva dni sleduje horskou ovci a ještě jí nedostal.
”Tak to jsi byl ty, kdo to udělal?” řekla stará žena a ukázala do kouta. Tam ležel muž a z břicha mu vylézaly vnitřnosti, to byla ta horská ovce. ”Všude jsme rozhlásili, co jsi udělal a tak bys měl raději zmizet, jestli ale vyvázneš životem, to tedy nevím.”
Muž se rozběhl k domovu. Křičel a hory duněly jako hrom, pronásledovali ho, ale unikl jim. Hnala se za ním všechna divoká zvířata, neviděl je, ale slyšel jejich hlasy, jak ho štvali. Křičel o pomoc a jeho lidé mu vyběhli naproti, čímž ho zachránili.
Kvůli tomu se horské ovce nesmí štvát a ani se z jejich kožešiny nedělá kůže. Jen se prostě zabijí a snědí, to je všechno.
Podle Goodwin (1939), ”The man who pursuit Mountain Sheep”, strany 130 – 131, vypráví Francis Drake.
Před dlouhou dobou žili nějací lidé nahoře u Tl-uk-ágai – Bílých rákosů a jiní zase tady poblíž. Chlapec od Bílých rákosů a dívka odsud se seznámili a po delší době se vzali. Chlapcovi příbuzní se vydali na lov jelenů, medvědů i další zvěře a celý svůj velký úlovek poslali dívčiným příbuzným, kteří jim na oplátku poslali spoustu meskalu, ovoce, semen i bobulí.
Protože u Bílých rákosů žádný meskal ani nic podobného nerostlo, vzali dívčini příbuzní Tsisizin – Stojící skálu a přestěhovali jí do míst, kde žili chlapcovi lidé. Ti zase na oplátku poslali na jih Tři vršky, kde byla hojnost jelenů a horských ovcí. Proto dnes najdeme na těchto dvou místech jiná zvířata i rostliny než v jejich okolí. Ale lidé se od těch dob díky potopě rozptýlili do širokého okolí.
Podle Goodwin (1939), ”He brings back a mountain”, strana 145, vypráví Bane Tithla.
Starý Havran měl čtyři dcery, nejmladší byla moc hezká a pěkně se smála. Zakoukal se do ní mladý muž, který patřil ke ghanům. Začal jí nosit před stan svoje úlovky, zajíce, krysy i jeleny. Chtěl se totiž oženit.
Dívčini rodiče se pak dohodli a postavili jí wickiup, kde měla přespávat. Po tři noci se mladík pouze potloukal venku a uždiboval připravené jídlo. Čtvrtou noc vešel dovnitř a posadil se vedle jejího polštáře. Dívka byla nejprve vyděšená, pak si ale začali povídat, zůstali spolu celou noc a drželi se za ruce.
Tak se tedy k ní nastěhoval, chodil na lov a nosil její rodině maso. Jednu noc se ho žena ptala, odkud pochází, chtěla se tam totiž podívat. Nejdřív jí to vymlouval, protože to bylo nebezpečné, pak si ale dal říci. Druhý den zrána se vydali na východ a přišli k díře ve stolové hoře. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se dostali skrz a po korunách jedlí až na zem. Bylo to tam moc hezké, podél potoků rostly platany a topoly, bylo tam modré nebe, spousta trávy a také polí. Než se dostali do jeho tábora, museli projít kolem čtyř medvědů. I to se podařilo a tak se setkali s jeho příbuznými.
Muži se dívali jestli je hezká, a protože se jim líbila, šli na lov, aby jí přinesli nějaké maso. Pak jí poslali, aby přivedla koně, hrozně se ale vyděsila, když zjistila, že jezdí na medvědech. Nakonec koně přivedla její tchýně a naložila jí na něj kukuřici i maso. S tím se pak vydali směrem k domovu. I když byla poučena, že se nesmí ohlédnout, chtěla se na samém konci cesty ještě jednou podívat na to krásné místo. Jenže kůň spadl a náklad se rozsypal. Do tábora to pak za pomoci všech ostatních nosili celé dni.
Havran dostal kukuřici kterou zasadil. Úroda byla obrovská a tak mu pomáhali nejen všichni lidé z vesnice, ale i mužovi příbuzní. Jenže Havran se bál, aby nechtěli za svou práci příliš velkou odměnu. Myslel, že by na něj dost nezbylo, a tak si přál, aby raději zase odešli. Ghanové věděli, co si myslí, tak zmizeli, ale s nimi i všechna kukuřice. Od té doby mají lidé opět těžké živobytí.
Podle Goodwin (1939), ”Ga.n becomes Raven old man´s son-in-law”, strany 93 – 100, vypráví Bane Titla.
Když přišli běloši, všichni lidé utekli, jen jeden chlapec se schoval v rákosí. Když v něm ale založili běloši oheň, chlapec vyběhl ven, byl zajat a odvezen na jih. Tam zůstal asi půl roku zavřený, jen v neděli vyjížděl ven s jedním vojákem na koních, kteří uměli mluvit. Ten voják ho měl rád a tak mu jednou umožnil uprchnout. Řekl mu: ”Tento kůň, ví kde je skrýš s jídlem. Bylo to pro tebe těžké, být tu zavřený takovou dobu, tak ti chci pomoct.” Pak ho začal naoko pronásledovat, pálil za ním z pistole, ale nakonec ho nechal jet.
Když dojeli ke skrýši, najedli se. Jeli celou noc, přes den si trochu odpočinuli a dál prchali před pronásledovateli. Tak jeli čtyři dni a čtyři noci. Pak museli projít místy, kde žilo mnoho medvědů což byli nepřítelovi vojáci. První den prošli bez zranění kolem domova Černého medvěda, druhý den kolem domova Modrého medvěda, třetí kolem Žlutého medvěda a čtvrtý den se jim podařilo proklouznout i kolem Bílého medvěda. Tak se dostali do bezpečí.
Než přišli domů, zeptal se kůň chlapce, jestli je ženatý. Když řekl ne, kůň ho varoval, že až si vezme nějakou dívku, bude mezi nimi konec. Kousek před táborem ho uviděla jeho malá sestra, běžela domů a volala: ”Bratr přijel.” Nejdřív jí nikdo nevěřil, protože chlapec byl už rok pryč a všichni si mysleli, že ho nepřátelé zabili. I vlasy, které si ostříhali na znamení smutku, jim už za tu dobu dorostly. Když ho ale spatřili, uvěřili. Za chvíli přišla malá sestra ke koni, odvázala ho a vedla ho k vodě napojit. Chtěla ho popohnat, aby už pil a tak na něj udělala č, č, č. Kůň jí odpověděl: ”Tak takhle já nikdy nepiji, já jen z misky.” Děvče se vylekalo a s pláčem běželo domů. Bratr řekl: ”Já jsem vám úplně zapomněl říci, že ten kůň mluví! ” Tak mu děvče dalo napít, jak chtěl, jenže tenhle kůň odmítal i jíst trávu jako ostatní a chtěl jíst jen z misek. Rodina na něj tak na něj tedy brzy zanevřela.
Asi za měsíc přijela za chlapcem jedna dívka a zůstali spolu celou noc. Ráno našel svého koně naštvaného. Neměl tu dívku rád a tak po tři dny odmítal jídlo i pití. Čtvrtý den ráno byl u stromu jen
provaz a nikde žádné stopy. Chlapec se ho vydal hledat s pomocí své kouzelné flétny. Když ho našel, řekl mu kůň: ”Už s tím nic neuděláš, mě zpátky nedostaneš. Jdu se domů pořádně najíst a s tebou se nevrátím. Říkal jsem ti, abys sis s děvčatynic nezačínal, ale ty jsi s ní zůstal celou noc.” Pak mu ale ještě poradil: ”Až přijdeš domů, najdi místo, kde se sbíhají čtyři horské hřebeny ze čtyř světových stran. Tam potom polož na východ uzdu, na jih provaz, na západ sedlo a sedlovou pokrývku na sever. Nech to tam ležet čtyři dni a nechoď se na to dívat.”
Chlapec plakal, protože ho nemohl dostat zpátky, ale udělal, co mu řekl. Čtyři dni byl slyšet dusot a ržání koní. Když konečně přišel na místo, kde nechal ty věci, uviděl tam spoustu barevných koní. Tak lidé získali koně.
Podle Goodwin (1939), ”The talking horse”, strany 83 – 86, vypráví Francis Drake.
Jeden muž si v zimě vyšel na lov do hlubokého sněhu. Chtěl vylézt na skálu, ale uklouzl a spadl do medvědího doupěte. Medvěd, který byl uvnitř, se probudil a povídá: ”Co tu děláš a jak jsi se sem dostal ?” Muž mu řekl, co se mu stalo. Medvěd byl překvapený, protože ještě nikdy neviděl ve svém doupěti člověka a tak ho nechal u sebe. Když měl hlad, otřásl se a padaly z něj plody kaktusu, jalovcové bobule a piniové oříšky. V noci ho pak zahříval.
Asi tak za měsíc přišel začalo rašit listí, medvěd ucítil jarní kytky a vylezl ven. Řekl, že se brzy dají dohromady s dalšími medvědy, ale jeho že pozná podle klobouku, co má na hlavě, hlavně aby se držel blízko něho a nebál se. Když medvědi viděli, jak na zádech jejich kamaráda sedí muž a zpívá si: ”Jedu na tvém hřbetě, všude běháš se mnou...” velmi se smáli. Pokaždé, když začal před nějakým medvědem prchat, medvěd si sednul a smál se, až se za břicho popadal: ”Utíká, myslí si, že ho chci chytit! ”
Za nějaký čas odešli do hor, kde bylo plno medvědů. Večer medvědi tančili a zpívali. Muž se držel blízko svého medvědího přítele a dobře poslouchal. Tančilo se druhou, třetí i čtvrtou noc. Medvědi zpívali tomu muži plno písní, které si měl zapamatovat. Nakonec mu ukázali cestu domů. Tak se vrátil do svého tábora a všem vyprávěl, co se mu stalo.
Podle Goodwin (1939), ”He felt down on Bear”, strany 79 – 83, vypráví Bane Tithla. Toto je původ medvědího obřadu.
Před dlouhou dobou žil mladík zvaný Kukačka se svojí matkou blízko velkého tábora. Tehdy ještě žili ptáci stejně jako lidé. Všichni v tomto táboře se měli dobře až na Kukačku a jeho matku. Každý den ráno se sešli mladí muži a dívky uprostřed tábora, kde si dívky vybraly doprovod ke sbírání semen. Kukačku s sebou ale nikdy žádná dívka nevzala, což ho velmi mrzelo.
Jednou mu Bůh řekl, aby uřízl prut z moruše, uhladil ho, dal do bahna na břehu řeky a nechal ho tam po čtyři dni. Zatímco každé ráno odcházeli všichni mladí lidé z tábora sbírat semena, večer si to uvařili a dobře se pomněli, Kukačka chodil pozorovat prut, jak se pomalu mnění v muže. Vyrostl z něho nejlépe vyhlížející mladík z celého tábora a byl i pěkně oblečený do žlutě pomalovaných jelenicových mokasínů a stejné košile.
Kukačka ho vzal k době domů a když někdo přišel na návštěvu, vždycky ho ukryl pod překlopený košík. Jedna stará žena však stejně pojala podezření, že tam někoho mají, a tak dlouho slídila, až ho zaslechla. Řekla to mužům a ti se šli do tábora porozhlédnout. Kukačka a jeho matka se proti tomu ohradili a tak se rozhodli, že budou hrát shinney a když vletí míč do wickiupu, budou mít právo ho prohledat. Kukačka byl velmi rychlý a snažil se, stejně tomu ale nezabránil. Tak objevili Morušového muže, o kterém prohlásili, že to asi bude Kukačkův bratr.
Když šli dívky další den sbírat semínka, zašly i za Kukačkou a jeho bratrem, zda nechtějí jít s nimi. Ti ale odmítli, Kukačka byl totiž uražený, že si ho dřív nevšímaly. Nepochodily ani další dny a tak nakonec přišly k wickiupu a oba bratry vytáhly ven. Večer se vrátili se spoustou semen a všichni byli spokojeni – matka protože měla dost jídla a Kukačka protože měl konečně příležitost flirtovat s děvčaty.
Morušový muž se po čase oženil s Křepelkou, která byla nejhezčí z dívek. Kukačka se domníval, že i on by se mohl co nevidět oženit. Zatím dívky stále chodily za Morušovým mužem a Žlutá pěnice, která kvůli němu opustila svého milého, ho brala za ruku. Další dívky chodily s Kukačkou ale ne proto, že by ho měly rády, ale protože měl hezkého bratra. Za čas se Žlutá pěnice stala druhou manželkou Morušového muže.
Kukačka nejdřív chtěl, aby ho bratr nechal spát na druhé straně ohně jeho wickiupu, pak ho ale požádal, aby mu dal jednu ze svých žen za manželku. Když Morušový muž řekl ne, vyčetl mu to s tím, že to byl on, kdo ho udělal a díky kterému je naživu. Morušového muže to dost mrzelo a když se to doslechli ostatní lidé, sbalili se a všichni se odstěhovali. Kukačka se ráno probudil a zjistil, že je tu s matkou sám, jako dřív.
Kukačka se pustil po jejich stopách. Po několika dnech se ho Bůh zeptal, proč to dělá. Odpověděl mu, že mu odvedli bratra a proto je sleduje. Bůh mu poradil, že budou v noci tancovat, tak ať si počíká na starou ženu, matku Slunce, který za to všechno může, porazí jí na zem, vytahá jí všechny kosti a ať si vezme její kůži na sebe, tak že se může dostat nepozorovaně mezi tanečníky.
Kukačka to všechno udělal a po chvíli svého bratra našel. Dal se s ním na útěk a všichni muži je pronásledovali. Aby jim unikl, roztrhnul si chodidla na tři kusy, aby nebylo snadné zjistit, kterým směrem běžel. Tak se dostal šťastně domů.
Podle Goodwin (1939), ”Road-Runner Youth makes Mulbery Man”, strany 123 – 130, vypráví Bane Tithla.
Před dlouhou dobou žila ovdovělá Ursoní žena s dvěmi dětmi, dcerou a o něco mladším synem. Začala hrát hazard, děti od sebe odháněla a nakonec je opustila. Plačící je uviděl chlapec, který žil poblíž se starou ženou a tak jí navrhl, že by se jich ujali. Ta nejprve odmítala, protože děti páchly, nakonec jí ale chlapec přemluvil. Zavolal na ně a když přišly, umyli je v teplé vodě.
Jak děti rostly, z malého kluka se stal vysoký mladík, chodil spolu s vnukem staré ženy na lov a nosili domů spousty masa. I dívka vyrostla, byla vysoká a silná a chodila sbírat divoké rostliny. Společně se jim žilo dobře a nakonec se dívka provdala za stařenčina vnuka. Měli dost jídla a rozdávali ho těm, kdo žili poblíž. Doslechla se o tom i jejich pravá matka a rozhodla se za nimi vydat, její děti jí však po tom všem nechtěly ani vidět.
Když přijela do tábora, cpala se dopředu před všechny lidi a vykřikovala, že je jejich matka. Pak si všimla, že její dcera má dítě a chtěla ho vidět, což dceru rozzlobilo. Nechtěla jí dát žádné jídlo. Nakonec jí hodila kus přirození s kameny uvnitř. Zasáhla jí do hlavy, ale nezabila, pouze jí to porazilo. Pak se žena sebrala, odbelhala se pod strom, tam si to maso uvařila a snědla.
Podle Goodwin (1939), ”The abandoned children”, strany 141 – 142, vypráví Bane Tithla.
Naši nepřátelé, kterým říkáme báči se vydali na válečnou výpravu. Chytili jednu dívku, ale chlapec, který s ní sbíral semínka, utekl. Doma si nabral do vaku z kůže mladého jelena zásoby na dva dni a vydal se jí na pomoc.
Přišel do nepřátelského tábora, kde potkal starou ženu. Ta mu dala najíst, půjčila pruhovanou deku a prozradila, že ostatní tančí za řekou. Svlékl se a nechal si jen nůž a luk zastrčené za páskem a šel rovnou doprostřed mezi nepřátele. Nepoznali, že není jedním z nich, protože se bíle pomaloval, udělal si černé kruhy okolo očí a vyčesané vlasy svázal trávou. Začal tančit, všem na očích a rozhlížel se po své milé. Když jí spatřil, hodil po ní kamínek a pošeptal jí, kdo je. Pak jí hodil svůj nůž, aby se zbavila pout a počkala na něj v křoví.
Báči začali mít podezření, že k nim chlapec nepatří. Ten se na chvíli vytratil, řekl dívce, ať se dá na útěk, pak se vrátil a střelil šípem po náčelníkovi. To ale neměl dělat. Všichni se rozkřičeli a začali je pronásledovat. Hnali se k domovu tak rychle, jak to jen bylo možné, ale u posvátného místa s navršenými kameny byla už dívka úplně vyčerpaná, protože měla těžké šaty se spoustou kornoutků. Vybudovali si úkryt a schovali se tu. Tiše seděli a modlili se. Nepřátelé je stopovali až sem a když je nemohli najít, začali mladí muži prozpěvovat zamilované písně: ”Už jsi pryč, u sebe doma.” Pak to vzdali.
Nakonec se tedy dostali domů, kde už mezitím dívku oplakali. Lidé říkali: ”No, nešel jsi pro to děvče jen tak pro nic za nic. Asi si jí vezmeš za ženu.” Ten ale namítal: ”Nikdy jsem nemyslel na to, že bych si jí vzal. Pomohl jsem jí, protože je hezká a vždycky jsme si spolu pěkně popovídali. A už o tom nechci ani slyšet.” A tak se s ní tedy neoženil.
Podle Goodwin (1939), ”Captured”, strany 134 – 136, vypráví Francis Drake. Dále jsem použila několik motivů z druhé varianty vyprávěné Bane Tithlou, strany 136 – 138.