Na ohromných rozlohách severu Spojených Států a jihu Kanady, v zemi hlubokých lesů a jezer napájených nesčetnými vodními toky sídlil roztroušený národ Prvních Lidí. Jejich sousedi jim říkali Odžibwe, což je slovo z jejich vlastního jazyka a znamená "svraštit".

V souvislosti s druhým názvem je třeba zmínit se o nezřídka se vyskytujícím omylu, v němž mají prsty patrně překladatelé, a totiž ztotožňování Čipevajů (Odžibvejů) s kmenem Čipevajan, sídlícím v západní Kanadě. Čipevajané, kteří bohužel měli k severozápadním Odžibvejům geograficky příliš blízko na to, aby tento omyl mohl být vyvrácen pouhým nahlédnutím do mapy, byli ve skutečnosti s Odžibveji příbuzní asi tolik jako Apači, žijící na pomezí Mexika a USA. Zatímco kmen Odžibva je součástí algonkianské jazykové skupiny, Čipevajané (stejně jako jejich jižní bratranci Apačové) patří k jazykové skupině athabasské (nazývané též Na-dené). Výraz Čipevajan je zkomoleninou kríjského "vičip vaján", "špičatá kožešina". Kríové (rovněž algonkiansky hovořící) je tak nazývali podle kožešinových přehozů seříznutých vepředu i vzadu do špičky.

Odžibvejský název pro svůj vlastní kmen je Anišinábe, "První Člověk" (s koncovkou -k pro množné číslo). Stejný název měli pro sebe i členové příbuzných kmenů Otava a Potavatomí. Podle ústní tradice Anišinábek tvořily tyto tři kmeny kdysi konfederaci Tří Ohňů.

	(Následuje zkrácený překlad článku The History of the Ojibway people, jehož anglickou verzi můžete nalézt na internetu.)

Ještě dnes žije většina Odžibvejů na území, jež osídlili jejich předkové před příchodem Evropanů, jeho plocha se však drasticky zúžila. Původní domovina Odžibvejů byla ohromná - sahala od severních okrajů plání k jihovýchodním břehům velkých jezer. V Kanadě se rozkládala od středního Saskatchewanu k jižnímu Ontariu a ve Spojených Státech zahrnovala severní okraj Severní Dakoty, severní Minnesoty a Wisconsinu, většinu Michiganu a část severního Ohia. Odžibvejové pokládali svou zemi za dar Velkého Ducha všem členům jejich kmene. Žili v ní, milovali ji a bránili ji před každým, kdo se je pokoušel vyhnat.

Severní Odžibvejové žijí ve vzdálených lesích mezi Velkými Jezery a Hudsonovým Zálivem, v území, které rovněž obývají Kríové. Tamější směs dvou kmenů je označována výrazem "Odži-krí". Od nejranějších dob byli Odžibvejové žijící v tomto území životně závislí na lovu. Žili odděleně v malých rodinných klanech, protože kraj nemohl uživit velkou skupinu lidí pohromadě. Někteří z nich se dosud živí lovem a kožešinami. Jiní jsou v současnosti průvodci nebo pracují v dřevním průmyslu a mnozí ze severního Ontaria vlastní obchodní korporace.

V Minnesotě, Wisconsinu a horním Michiganu pobývají jihozápadní Odžibvejové nazývaní Čipevaji. Jejich tradiční způsob života se skládal z lovu, chytání do pastí, rybaření, sběru divoké rýže a výroby javorového cukru. Ještě dnes si v těch místech někteří Odžibvejové těmito činnostmi vydělávají na živobytí. Čipevajové ze Spojených Států tvoří mezi Odžibveji nejpočetnější skupinu s nejlépe organizovanou komunitou a kmenovým životem. Většina žije v rezervacích v severní Minnesotě a ve Wisconsinu a ve městech Milwaukee, Minneapolis, St.Paul a Duluth.

Jak již bylo řečeno, podle ústních tradic Anišinabe byly kmeny Odžibva, Potawatomí a Ottawa kdysi spojeny těsným svazem zvaným Tři Ohně Anišinabe. Odžibvejové též říkají, že pocházejí ze severovýchodu, od břehů velkého moře. Pravděpodobně je to blízko ústí Řeky Sv. Vavřince. Když dosáhli míst, jež se dnes nazývají Mackinackou úžinou a kde se téměř slévá jezero Hurónské s Michiganským a s Hořejším, tři větve jednoho kmene se rozdělily. Tato tradice byla poprvé písemně zaznamenána v angličtině v 50. letech 19. stol. Williamem W. Warrenem, odžibvejským historikem, jemuž to řekli starci tak, jak zase jim to řekli jejich otcové.

V první polovině 17. stol. vstoupili francouzští objevitelé a misionáři do země Odžibvejů a zapsali první nejasné historické údaje. Podali zprávu o Indiánech žijících u vodopádů řeky Sv. Marie (fr. "Sault Ste.. Marie"), skrz niž vody Hořejšího Jezera proudí do jezera Hurónského. Francouzi je nazývali "Saulteurs" - Lidé od Vodopádů. Většina odžibvejských tlup žijících v té oblasti čas od času navštěvovala řeku Sv. Marie, aby tam rybařili a současně se setkali s přáteli a příbuznými. Toto místo, jež bylo jejich shromaždištěm, se brzy stalo též obchodním střediskem, kde se evropské zboží vyměňovalo za kůže.

Přestože je málo známo z toho, co se událo v těchto letech raného kontaktu Francouzů s Indiány z horních Velkých Jezer, střípky příběhu, jež jsou k dispozici, vypovídají o postupném spojování dosud oddělených, volně sdružených skupin Odžibvejů. Vesnice Sault Ste.. Marie rostla a stávala se místem setkání a centrem společných obřadů, zatímco vůdci nezávislých tlup stále častěji postupovali jednotně ve vztahu k Francouzům i ostatním. Jednota byla potřebná, protože pro Odžibveje již začínala doba velkých změn.

Obchod, válka a migrace probíhající v letech 1650-1680 hodně ovlivnily domovinu a způsob života Odžibvejů. Kožešinový obchod s Evropou uvedl do jejich životů nové nástroje a zbraně, stejně jako alkohol. Důvěra získaná v toto cizí zboží nutila Odžibveje trávit stále více času a energie opatřováním a přípravou kožešin potřebných pro tento nový způsob obchodu. Mnohé další činnosti - hrnčířství, košíkářství, zdobení ostny, práce s březovou kůrou - byly rychle vytlačeny. Tradiční životní rovnováha se změnila, celé tlupy se začaly živit převážně vyměňováním kožešin za zboží bílého muže.

Jakmile Irokézové roku 1650 porazili své tradiční hurónské nepřátele, obrátili pozornost na další sousední kmeny, jakými byli např. Ottawové. V následujících letech prchli Ottawové spolu s některými přeživšími Huróny na poloostrov Green Bay na západním břehu Michiganského Jezera. Tam se spojili s Potawatomíi, Sauky, Foxy a Menominíi, vesměs z jižního Michiganu, kteří se sem též uchýlili před útoky Irokézů. V té době napadli Irokézové rovněž nejvýchodnější Odžibveje, Amikwa a Nipissing, a donutili tyto tlupy prchnout na sever a na západ. Déle než 15 let pak tito Odžibvejové žili na východním břehu jezera Nipigon, pravidelně posílajíce válečníky proti Irokézům na jih a na východ. Když byl roku 1667 obnoven mír, většina Nipissingských Odžibvejů (to je ovšem omyl: Nipissingové byli ve skutečnosti samostatným kmenem. Pozn. překl.) se vrátila do svých domovů.

Tato léta obchodu, války a migrací zničila některé kmeny, odžibvejská vzájemnost však jimi byla posílena. Od té doby se francouzští spisovatelé zřídka zmiňují o oddělených tlupách. V zimě sice malé skupinky stále lovily pro sebe, ujal se však zvyk vracet se v létě do velkých vesnic za účelem bezpečí, obchodu a náboženských shromáždění.

Rozvrácení tradičního způsobu života, stěhování velkých indiánských skupin a stále rostoucí nadšení pro evropské zbraně a nástroje pozvedlo význam obchodu v životě Odžibvejů. Kmeny žijící na západě, Dakotové, Assiniboini a Kríové, dychtily po dalších puškách, nožích a jiném zboží, jež činilo sousední východní kmeny tak mocnými. Francouzi rychle využili jejich ochotu platit za tyto předměty vysoké ceny v kůžích. Na jaře roku 1679 přemluvil francouzský obchodník Daniel du Luth odžibvejské vůdce na Sault Ste.. Marie k uspořádání porady s Dakoty ze západního konce Hořejšího Jezera. Odžibvejové uzavřeli s Dakoty spojenectví, v němž Dakotové ponechali Odžibvejům právo lovit na východním okraji své země výměnou za přivedení francouzských obchodníků a francouzského zboží. Tato úmluva si pak uchovala platnost déle než 50 let. Během tohoto období se Odžibvejové rozšířili dále na západ přes Severní Wisconsin podél břehů Hořejšího Jezera a vybudovali velikou osadu na ostrově Madeline v ústí zálivu Chequameogon. Rovněž Francouzi v těch místech roku 1693 založili pevnost a obchodní stanici La pointe.

Tato vesnice časem nahradila odžibvejské shromaždiště u Sault Ste.. Marie. V Chequameogonu se Odžibvejům patrně žilo lépe než tomu bylo dřív. Kožešin bylo mnoho, mezi blízkými ostrovy se dobře rybařilo, dařilo se kukuřici a dýním, na jezerech a v potocích rostla divoká rýže. Když Francouzi opustili obchodní stanici v La Pointe, Dakotům nezůstala jiná možnost, jak získat evropské zboží, než přes své nové odžibvejské sousedy.

Stejný druh přesunů odžibvejských tlup západním směrem probíhal mezitím na severním břehu Hořejšího Jezera. Roku 1683 postavil Du Luth jednu stanici (Fort La Tourette) na jezeře Nipigon a jinou v Ontariu (Fort Kaministiquia) poblíž dnešního zálivu Thunder Bay. Odžibvejové zde prosperovali jakožto prostředníci obchodu mezi Francouzi a kmeny ležícími dál na západě. Byli to především Kríové a Assiniboini - oba kmeny byly ve válce s Dakoty. Severní Odžibvejové byli těsně svázáni s Kríi, proto stáli na jejich straně v probíhajícím střetu s Dakoty. Naopak Odžibvejové z blízkosti ostrova Madeline byli tou dobou ještě spojenci Dakotů a občas se k nim připojovali na výpravách proti těmto nepřátelům ze severu. Většina Odžibvejů však byla neutrální a mohla bezpečně cestovat mezi válčícími kmeny, v oblasti, jež zahrnovala řetězec jezer a potoků začínající západně od Hořejšího Jezera a vedoucí podél současné státní hranice. Vznikaly nové odžibvejské vesnice, u Grand Portage, u jezera Saganaga, u Deštivého Jezera (Rainy Lake) a jinde.

Současně s přesouváním Odžibvejů od Hořejšího Jezera na západ se jiné části kmene stěhovaly na jih. Přestože válka s Irokézy měla trvat do roku 1700, tou dobou se již mince obrátila a irokézské tlupy přestaly ohrožovat lid horních Velkých Jezer, včetně Odžibvejů. Země na jihu a východě, kde dříve žili Huróni a Ottawové, lákaly svou opuštěností. V prvních letech 18. stol. je obsadili Odžibvejové skupiny Missisauga. Po několika následných potyčkách uzavřeli mír s Irokézy a brzo se rozšířili po území mezi jezery Hurónským a Erie, kde je dnes jižní Ontario. V těch letech se Odžibvejové rovněž přesunuli do dnešního horního Ohia.

Roku 1712 byl zrušen mír mezi Francouzi a Liščími Indiány (Fox). Foxové byli sice algonkinským kmenem a do té doby nebyli nepřáteli Odžibvejů, v té době však oba kmeny soupeřily o loviště v severním Wisconsinu. Nově vzniklé tlupy Odžibvejů poblíž zálivu Green Bay u řeky Chippewa pronikly na jih od svých domovů podél západního břehu Hořejšího Jezera do lovišť (a "pastišť") Foxů. Proto celkem ochotně souhlasili s napadením Foxů, k němuž je Francouzi jakožto své spojence nabádali. Po mnoha bitvách byli Foxové definitivně rozdrceni v bitvě s Francouzi ve středním Illinoisu. Zbylí Foxové prchli na jih k blízkým příbuzným Saukům. Tím byla otevřena cesta pro další usidlování Odžibvejů v severním Wisconsinu a severovýchodní Minnesotě. Stálé osady tam však bylo možno založit až několik let poté, neboť záhy vyvstala nová hrozba ze západu.

Roku 1736 byl zlomen dlouhotrvající mír mezi Odžibveji a Dakoty. Toho času totiž Francouzští obchodníci pronikli na severozápad od Hořejšího Jezera až k řece Winnipeg a uzavřeli pevné přátelství s Kríi a Assiniboiny - trpkými nepřáteli Dakotů. Ve snaze přerušit přísun pušek k nepříteli zabili Dakotové skupinu Francouzů a Kríů na ostrově v Jezeře Lesů. Odžibvejové si vyložili tento útok na své spojence jako vyhlášení války. Přestože Dakotové o několik let později uzavřeli s Francouzi mír, nepřátelství mezi Dakoty a Odžibveji skončilo až s přesunem obou kmenů do rezervací.

Navzdory ostré rivalitě se oba kmeny navzájem respektovaly. Půlstoletí míru zanechalo stopy na obou stranách: západní Odžibvejové se od Dakotů naučili lovit bizony a oplátkou naučili východní Dakoty vyrábět kánoe z březové kůry. Dakotové rovněž převzali od Odžibvejů některé obřady Midewiwin. Obzvláště v údolí St. Croix se kmeny silně promísily, vznikla mnohá smíšená manželství. V těch místech představoval příchod války bolestné trhání rodin i celých vesnic. Tlupy z této oblasti pak uzavíraly příměří častěji a držely jej déle než kdekoli jinde. Krevní svazky sahaly až k vůdcům obou kmenů. První známý dakotský náčelník Wabasha byl polovičním bratrem věhlasného odžibvejského náčelníka zvaného Ma-mong-e-se-da, jenž po mnoho let vedl lid od Chequamegonu.

V letech 1740-1760 se Odžibvejové utkali s Dakoty ve třech rozhodujících bitvách, ve kterých je porazili a zatlačili až k Mississippi. Snad nejdůležitější z těchto bitev se odehrála na jihozápadním břehu jezera u Mille Lac, blízko dnešního Vinelandu, kde Odžibvejové vypudili Dakoty z velké vesnice zvané Izatys. Říká se, že byla kmenovým centrem východních (Santee) Dakotů. Dakotové z ní prchli po třech dnech krutého boje. Tuto bitvu většina historiků zařazuje mezi léta 1745 a 1750. Jiná bitva proběhla ve Wisconsinu u ústí řeky St. Croix na místě, kde dnes stojí Prescott. Úspěch v těchto dvou bitvách zajistil v borových lesech severního Wisconsinu bezpečí před útokem nepřítele a brzy poté vznikly u Lac Court Oreilles a Lac du Flambeau stálé odžibvejské vesnice.

Třetí závažná bitva tohoto období otevřela Odžibvejům cestu do kraje kolem pramenů Mississippi v severní Minnesotě. Odehrála se na Velkém Písečném Jezeře (Big Sandy Lake) u západního konce Savanna Portage, jež bylo od dávných dob hlavní dopravní stezkou z Hořejšího Jezera k horní Mississippi. Odžibvejské síly (sebrané i z východu až po Sault Ste.. Marie) napadly vesnici Dakotů a, slovy Williama W. Warrena, "položily oheň" na tento kmen. Vůdcem výpravy byl Bi-ás-wa, proslulý odžibvejský válečný náčelník, jehož otec byl zabit Foxy a jenž žil ve vesnici Fond du Lac. Bi-ás-wa pak zavedl své lidi na západ, aby zapálil odžibvejské poradní ohně u Velkého Písečného Jezera. Tato nová osada a bohatá loviště kolem ní přivábila Odžibveje z horního i dolního břehu Hořejšího Jezera.

Dakotové žijící u jezer Winnibigoshish, Cassova a Pijavčího (Leech Lake) byli teď tísněni nepřáteli ze tří stran. Odžibvejové přicházeli k Mississippi z jihu od Velkého Písečného Jezera a ze severu od Deštivého Jezera. Ze západu šli Kríové a Assiniboini spolu s nemnoha Odžibveji žijícími až u Červené Řeky. Po nějaké době, někdy v 60. letech 18. století, opustili Dakotové svou poslední pevnost na ostrovech Pijavčího Jezera. Tamější tlupy (byla to pravděpodobně skupina zvaná Sisseton) odtáhly k Červené Řece a k řece Minnesota, kde se nyní stýkají hranice států Minnesota, Severní Dakota a Jižní Dakota. Dakotové mohli odolávat déle, ale jejich odchod měl i jiné důvody. V polovině 18. stol. se severní pláně začínaly hemžit stády koní, což měnilo způsob života místních lidí. Západní Dakotové tehdy již přijali svobodný, hrdý způsob života jízdních lovců bizonů, jejichž stáda křižovala prérie. Mnozí však zůstali v údolích řek Minnesoty a Mississippi a jejich nájezdy nadále ponechávaly Odžibveje od horní Mississippi v nebezpečí.

Po jisté době založili odvážní lidé z různých odžibvejských tlup několik osad v oblasti Pijavčího Jezera. Mnohé zkazky vyprávějí o tom, kdy a jak tito lidé získali označení "Lupiči," bezpochyby však prosluli bojovností a odvahou. Těchto vlastností jim ostatně bylo potřeba, neboť východní Dakotové učinili několik odhodlaných pokusů získat zpět alespoň část ztracených území. Při jedné takové výpravě, jež se patrně konala někdy v 70. letech, napadli odžibvejské vesnice v okolí Leech Lake, Cass Lake a u Sandy Lake, ale byli poraženi oddílem Odžibvejů, který je přepadl u ústí Řeky Vraního Křídla, když pádlovali po proudu Mississippi. Kolem roku 1780 nebo o něco později se Dakotové spojili se Sauky a Foxy, aby se ještě jednou pokusili vyhnat Odžibveje z údolí Chippewy a St. Croix. U vodopádů řeky St. Croix se proti nim postavily nějaké tři stovky Odžibvejů (pod vedením náčelníka jménem Wáb-o-džíg z tlupy Chequamegon) - a s konečnou platností je porazily!