Zde je několik z mnoha legend o odžibvejském kulturním hrdinovi:
První Země se jmenovala Šášá. Bylo to v téhle části světa. Lidé, kteří tam žili, nebyli moudří. Neměli žádné oblečení, posedávali tam a nic nedělali. Duch stvořitele tedy vyslal muže, aby je učil. Tomu muži se říkalo oškábevis (posel). Někteří z těch dávných lidí žili na jihu a nepotřebovali žádné oblečení. Ale lidé, kteří žili blízko těchto míst a třásli se zimou, si začali uvědomovat, že by měli něco dělat, ale nevěděli co. Oškábevis viděl jižní lidi, nahé a bez domovů, a nechal je být. Šel dále na sever, kde lidé trpěli a potřebovali jeho pomoc. Řekl jim: “Proč tu sedíte nazí?” Odpověděli: “Protože nevíme, co máme dělat.” To první, čemu je naučil, bylo rozdělávat oheň pomocí luku, hůlky a kousku ztrouchnivělého dřeva. Potom jim ukázal, jak na ohni uvařit maso. Neměli sekery, ale oškábevis vzal tyč a nad ohněm ji přepálil na dva kusy. Naučil je vařit maso v čerstvé březové kůře. Mělo trvat ještě dlouho, než si opatřili všechny věci, které jim ukázal, ale díky němu si brzo zajistili pohodlí. Neměli žádné vlastní nápady – vše převzali od oškábevise. To se stálo dávno před tím, než přišel Winabožo.
Oškábevis jim poradil, ať se postí a objevují věci ve snech, a když budou svým snům věnovat pozornost, dozvědí se, jak léčit nemoci. Lidé mu naslouchali a pak se postili a dozvídali se ve snech, jak učit děti a jak všechno dělat. Mladí muži se učili, že musí svůj život přizpůsobovat snům, že musí žít mravně, být pracovití a znát míru v používání tabáku, dostanou-li jej. Bylo jim vštěpováno, že jejich mysl nebude čistá, budou-li příliš mnoho jíst a pít. Měli tabák i kukuřici, ale byl to oškábevis, kdo jim řekl, jak je používat. Brzy poté se narodil Winabožo, ale musel žít tak jako Indiáni.
Na břehu Hořejšího Jezera žila kdysi osamělá stará žena. Žilo s ní děvčátko, které nazývala svou dcerou, ačkoli přesně nevěděla, odkud se děvče vzalo. Obě žily v chudobě, živíce se planými bramborami a šípky, jež děvče trhalo v lesích. Když dívka vyrostla v ženu, nepřestala vykonávat tutéž práci – kopala brambory, trhala plody a sbírala ryby vyplavené vodou na břeh. Jednoho dne měla při té činnosti podivný pocit, jako by se jí
pod šaty proháněl vítr. Ohlédla se kolem, ale nezahlédla žádné známky cizí přítomnosti, tak se po chvíli vrátila domů.Jakmile vstoupila do domu, její matka na ní poznala zmatek a znepokojení. “Vidělas někoho?” zeptala se matka, “Někdo s tebou mluvil?” Dívka odpověděla: “Nikoho jsem neviděla a nikdo se mnou nemluvil.” Po čase si matka všimla, že dívka je těhotná, a znovu se jí ptala, ale dívka vše opět popřela. Řekla, že jedinou zvláštní věcí byl pocit větru vanoucího kolem ní. Když pak přišel čas jejího p
orodu, zazněl výbuch a dívka zmizela beze stopy. Stará žena se vrhla k zemi, bědujíc nad zmizením své dcery. Hledala všude, ale nenalezla po ní ani stopu. Nakonec však, když hledala mezi listy, uviděla na jednom listě kapku krve. Opatrně list zvedla a položila si jej vedle polštáře. Chvíli poté, co ulehla, zaslechla, jak se někdo chvěje a dýchá blízko její hlavy. Nevědouc co si počít ležela tiše dál. Dech u její hlavy neustával. Jak tak ležela a přemýšlela, co to může být, zaslechla něco jako lidský hlas. Řekla “Asi mi bude požehnáno*.” Hlas řekl “Babičko, vstaň a rozdělej oheň. Mrznu.” Stará žena vstala a když se ohlédla, uviděla vedle sebe ležet malého chlapce. Zvedla ho a polaskala. Rozdělala oheň, aby ho zahřála, a spatřila, že je to Winabožo. Všichni duchové, co se potulují Zemí, byli vystrašeni, když se Winabožo zrodil, neboť znali jeho sílu. Po celý svůj lidský život byl záhadnou bytostí se zázračnou mocí. Od toho dne rychle sílil a brzo již pomáhal babičce. Kopal pro ni brambory a nosil jí ryby a plody.Jednoho dne, když byl již skoro mužem, se zeptal babičky, jaká ryba v jezeře je největší. Odpověděla “Proč se ptáš? Není dobré, abys to věděl. Za tímhle skalním výběžkem žije veliká ryba, ale ta je velice silná a hodně by ti ublížila.” Winabožo se zeptal: “Lze tuto velkou rybu zabít?” Babička odpověděla: “Ne, protože žije pod skalami a nikdo se nedostane dolů, aby ji mohl zabít.”
Winabožo o tom popřemýšlel a nakonec se rozhodl, že se naučí bojovat tak dobře, aby tu velkou rybu dokázal zabít. Obstaral si dřevo a začal vyrábět luk a šípy. Potom se zeptal babičky, zda zná nějakého ptáka, jehož péra by mohl připevnit k šípům tak, aby byly účinné. Stará žena odpověděla: “Ne. Jediným ptákem, jehož péra dodají šípům účinnnost, je pták žijící na obloze, tam, kde
se v mracích tvoří otvor. Kdokoli chce získat jeho péra, musí tam nahoru.” Winabožo začal přemýšlet, jak by se tam dostal pro brky, jež byl rozhodnut získat. Nakonec si řekl: “Na břehu jezera je vysoký útes. Vylezu na něj a nějakou dobu tam zůstanu.”Když vyšplhal na útes, zatoužil změnit se v malého králíka. Stal se tedy malým králíkem a žil na tom místě. Jednoho dne se dostal na velmi vysoko položenou část útesu a zavolal na velkého ptáka: “Orle, pojď sem. Jsem malé milé zvířátko. Byl bych pěknou hračkou
pro tvé děti.” Pták slétl dolů a viděl malého králíka, jak si tam hraje. Králík byl tou nejmilejší věcí, jakou kdy viděl. Onen velký pták, jenž byl hromovým ptákem, se snesl na vrchol vysokého útesu ke králíčkovi. Nakonec ho uchopil a vzlétl, vzhůru k otvoru v obloze.Když hromový pták přiletěl do hnízda, zvolal na své děti: “Přinesl jsem vám něco roztomilého na hraní.” Jeho žena se na něj osopila: “Proč jsi toho králíka přinesl sem nahoru? Copak jsi neslyšel, že Winabožo je na Zemi? Teď nikdo neví, cos to přinesl.”Ale králíček byl velmi krotký a mírný a nechával děti, aby si s ním hrály, jak se jim zachtělo. Dospělí ptáci většinu času nebyli doma, protože sháněli dětem jídlo.
Jednoho dne si začal Winabožo sám se sebou povídat: “Ty děti si se mnou pohazují, jako bych byl vzduch. Zdalipak vědí, že jsem si přišel pro jejich péra?” Když staří ptáci zase odlétli, vzal na sebe lidskou podobu, popadl hůl, zabil mláďata a vyškubal jim péra. Ve spěchu spojil péra do svazků; věděl, že staří ptáci se brzo vrátí. Když b
yl hotov, skočil dolů. Nezabilo ho to, protože on je manido (duch) a nic mu nemůže ublížit. Po dopadu zůstal nějakou dobu v bezvědomí, ale nezranil se. Brzy začalo nebe burácet a zářit blesky. Hromoví ptáci mu byli v patách. Winabožo vyskočil, když uviděl blesky a zaslechl dunění hromů. Blesky sršely hromovým ptákům z očí a burácení bylo jejich hlasem. Popadl svazky per a běžel o život. Kamkoli běžel, tam ho následovalo blýskání a hřmění, ale on stále držel svá péra – měl, co chtěl, a nehodlal to ztratit. Hromoví ptáci se stále drželi za ním a on cítil, že ho uštvou. Začal se bát, že bude přeci jenom zabit. Hromoví ptáci již byli tak blízko, že ho téměř svírali svými zobáky. Již byli téměř nad ním, když zahlédl padlou, dutou břízu. Vklouzl do dutiny právě včas na to, aby si zachránil život, neboť ptáci již ho málem uklovli.Hromoví ptáci řekli: “Winabožo, zvolils dobrou ochranu. Utekls k dítěti krále.” Tam se zastavili. Nemohli ho napadnout, protože se utekl k bříze, jež byla jejich vlastním dítětem. A ležel tam, dokud hromy neustaly a oči hromových ptáků nepohasly v dálce. Byl v bezpečí.
Když ptáci odlétli, Winabožo vylezl z dutiny a řekl: “Dokud bude stát svět, tento strom bude lidské rase ochranou a bude jim k užitku. Kdykoli budou chtít zachovat nějaký předmět, nechť jej zavinou do březové kůry a on nezchátrá. Kůra toho stromu bude v mnohém užitečná. Když ji budou lidé chtít sloupnout, musí obětovat tabák, aby tak projevili svou vděčnost.” Tak Winabožo požehnal bříze pro dobro lidské rasy. Když pak přišel domů, připevnil brky malých hromových ptáků ke svým šípům a zabil velikou rybu.
Tohle vše je důvodem, proč břízu nikdy nezasáhne blesk, takže pod jejími větvemi naleznou lidé bezpečný úkryt před bouří. Když bříza zchátrá, kůra zůstane jako poslední, a i když se zbytek stromu rozpadne, kůra stále drží svůj tvar, jako tomu bylo tehdy, když se v ní ukryl Winabožo.
Malé, krátké značky udělal na bříze Winabožo, ale “obrázky”, jež se na kůře tvoří, představují mláďata hromových ptáků. Říkalo se, že v některých oblastech jsou obrázky na kůře zvlášť výrazné.
Jeden muž měl osm synů. Spokojeně spolu žili v hlubokých lesích a byli velmi pracovití. Starý muž udržoval tábor a jeho synové lovem obstarávali potravu. Jednoho dne přišel do tábora malý chlapec. Byl to krátký, tlustý kluk bloudící po lesích. Postarali se o něj a on jim to později oplatil, protože j
im dělal průvodce a činil je silnými.Po dlouhé době přišla do tábora dívka. Stařec byl doma sám. Zeptal se jí, odkud přišla, a ona řekla, že zabloudila poté, co nepřítel zabil její rodiče. Stařec řekl: “Pojď dál, žij tu a pomáhej mi tu hospodařit.”
Po nějaké době o ní řekl jeden syn druhému: “Všiml sis, že nikdy nejí? Vaří nám jídlo, ale sama je odmítá jíst. Měli bychom se o ní raději poradit s otcem.” Další syn řekl, že si toho také všiml.
Třetí syn řekl, že zkusí něco vypátrat tím, že bude předstírat nemoc. Lehl si do jiné části vigvamu a předstíral, že mu je velmi špatně. Otec vyšel ven a vykopal kořínky, ale tato medicína nepomohla. Otec tedy vyšel ven a vyhrabal další kořínky, ale jeho synovi bylo stále velmi špatně. Když i žena vešla dovnitř a pak ven
z vigvamu, chlapec si všiml, že často přichází s jakýmsi rancem, který ukrývá mezi svými věcmi. Když byla zase venku, vyskočil, odkryl ranec a našel v něm lidskou ruku. Poté znovu ulehl.Té noci pak o tom vyprávěl otci i bratrům a oni řekli: “Musíme odejít.” Když příštího večera přišel jeden z chlapců domů, řekl: “Zabil jsem jelena.” Podle zvyklostí šla dívka pro jelena, ale chlapec jej pověsil tak vysoko, že jí trvalo velmi dlouho, než se k němu dostala.
Zatímco byla pryč, otec řekl: “Zlý duch je tady. Musíme pryč. Vyzvěte na pomoc své sny, neboť ona nás bude následovat. Jste mladí, můžete jí utéci. Já jsem starý, mě nejspíš dožene. Touhle dobou už asi ví, že odcházíme.” Tak se v noci vydali na cestu. Nechali otce jít v čele a nešli o nic rychleji, než mo
hl cestovat on.Jak se vzdalovali, zaslechli za sebou hlas: “Ať už jdete jakkoli rychle a jakkoli daleko, já půjdu za vámi a dostihnu vás. I kdybyste šli na konec světa, neutečete mi.”
Stařec řekl: “Její hlas se přibližuje, udělejte něco. Daly vám sny něco,
co by nám mohlo pomoci?”Tlustý chlapec nakonec řekl: “Zdál se mi sen, který nám pomůže. Půjdeme k jakési řece. Ona ji nedokáže překročit, a překročíme-li tu řeku my, nedostane se k nám. Takový byl můj sen.” Ten chlapec byl “zázračné dítě.” Řekl: “Až se přebrodíme, vytvořím na její straně řeky močál a předtím, než se dostane k močálu, nastražím jí do cesty ostny.” Muž i chlapci se přebrodili, ale brzo viděli ženu procházet močálem.
Starý muž řekl: “Vyzvěte své sny. Nemáte nic, co by nám pomohlo?” Odpověděl
i “Nemáme.”Stařec řekl: “Když jsem byl mladý, zdálo se mi o řece s vodopádem. Pod vodopádem byly peřeje a poblíž seděli na skále dva pelikáni. Řekli, že mi vždy pomohou. Teď je tedy volám na pomoc.”
Muž a jeho synové se dostali k vodopádu s peřejemi a potom ke klidné vodě pod peřejemi. Tam zahlédli skálu, na které seděli dva pelikáni. Slyšeli, jak se k nim blíží ta žena a říká, že je dostane. Stařec zatoužil po tom, aby řeka mezi nimi byla velmi široká, a tak se stalo. Žena se rozzuřila a zakřičela na pel
ikány, ať jí pomohou. Jeden z pelikánů řekl, že ji přenese přes řeku na zádech. Když byli v půli cesty, udeřila jej se slovy “Leť rychleji, leť rychleji!” To pelikána velice rozhněvalo. Zavolal si druhého pelikána a oba ji shodili do vody. Utopila se a voda ji odnesla pryč – k vodopádu, odkud spadla do vodního víru.Tak byli muži zachráněni. Než se utopila, vyzvala ta žena Winaboža, jenž tou dobou žil se svou babičkou. Winabožo uslyšel její výzvu a spěchal se podívat, co se děje. Sledoval řeku podél toku na té straně, ze které přišla žena. Řeka byla tak mocná a strašná, že ani Winabožo ji nedokázal přebrodit. Jak stál na břehu, zahlédl rybku a povídá jí: “Bratříčku, nedopravil bys mě přes tu prudkou řeku?”
Ryba řekla “Jsem příliš malý.”
Winabožo řekl “Zvětším tě.” Zvětšil ji a ona s ním přeplavala. Za odměnu ji pak ozdobil skvrnami a nabílil jí břicho. (Byla to štika.) Ryba mu prozradila, že ženino tělo plave ve víru pod vodopádem. Díky rybě dospěl Winabožo k tomu místu, kde ženu uviděl. Pokoušel se ji chytn
out, ale bezúspěšně. S pomocí dlouhé tyče ji však vytlačil z víru až na mělčinu. Potom uchopil tělo a dotáhl je na břeh.Začal s ní mluvit, jako by byla naživu a on ji zachránil. “Co budeme dělat?” řekl a sám za ni odpověděl: “Hmm, na to bys měl myslet spíš ty.” Řekl “Jestli chceš, postavím vigvam a ulovím ti něco k jídlu.” Odpověděl za ni “Dělej, co uznáš za vhodné.”
Udělal spoustu provázků z lipového lýka a nosil ji na zádech v tlumoku. Nesl ji, dokud se neunavil, potom ji položil a postavil vigvam. Viděl, že žena je v tranzu, a doufal, že obživne. Dokončil stavbu chaty, šel na lov a vrátil se s jídlem, které jí podal, jako by byla živá. Takhle se stěhoval z jednoho místa na druhé. Než šel lovit, vždycky ji ukryl, pro případ, že by tábor někdo navštívil. L
ovil s velkými úspěchy, takže tímto způsobem dokázal žít hodně dlouho. Kdykoli uvařil jídlo, zatřásl s ní, posadil ji a zkoušel ji krmit, ale bezvýsledně. Neshledal na ní žádnou známku života.Winabožo třikrát rozbil tábor, zatímco ženino tělo nosil na zádech z místa na místo. Nakonec ho to unavilo a řekl: “Jestli má v úmyslu zemřít, může tak učinit třeba právě teď.” Usekl jí hlavu a zanechal ji tam.
Ten příběh se jmenuje “Winabožovo stěhování”.
Winabožo se vsadí s hejnem potápek, že se umí lépe potápět. Soutěž, kterou vymyslí, spočívá v přemísťování kůlu ležícího na dně jezera. Když je řada na něm, aby se ponořil, zavře napřed oči, jak to učil Indiány. Pod vodou pak ztratí orientaci a těžce narazí čelem na skálu, což ho omráčí. Potápky zahlédnou jeho tělo unášené vodou a protože vědí, že Winaboža nemůže nic zabít, dostanou strach, že jakmile o
bživne, vrátí se a ublíží jim, neboť “je to takový blázen, že (za své zranění) nejspíš obviní nás.”Winabožo je mezitím unášen proudem, dokud jej voda nevyplaví na břeh. Tam obživne a zjistí, že mu chybí zub a na čele má ránu. Zaplácne to jílem a jde ke své babičce. Ta ho vyplísní za jeho neopatrnost, ale vyléčí ho rostlinkami.
Winabožo žil o něco později než ti nejdávnější z Indiánů. Byl ženatý – tato skutečnost se obvykle neuvádí. Vzal si Indiánku a měl tři děti, z toho jednu malou dceru. Žili s nimi rodiče jeho ženy; celá rodina po dlouhou dobu žila v indiánské vesnici.
Bývalo zvykem, že když dvě čipevajské tlupy hrály proti sobě nějakou hru, každá tlupa vsadila jednoho svého člena, jenž měl být adoptován vítězi. V jedné takové hře Winabožova tlupa prohrála a potom odmítla odevzdat svou sázku. Jednoho rána vstal Winabožo brzo a šel do lesů. Spatřil spoustu mužů ozbrojených kyji, i tázal se jich, co dělají. Odpověděli “Jdeme si pro chlapce, jehož tví lidé vsadili ve hře. Raději
se k nám připoj, jinak tě zabijeme.” Aby zachránil svou rodinu, rozhodl se Winabožo vyhovět. Když však byla vesnice napadena, byl tak dychtivý, že vběhl přímo do své chaty a zabíjel členy své rodiny. Zabil oba staré a oba chlapce a již se chystal zabít i svou dcerku, avšak kdosi ho zastavil. Winabožo jako by se probudil ze sna; velmi litoval toho, co provedl. Vzal dítě a vydal se s ním ke své babičce. Byla to daleká cesta, ale nakonec tam dorazil. Dítě stále plakalo, a on neprozradil babičce důvod.Řekla: “Proč jsi přinesl to dítě? Přijde i jeho matka? Nemůžu je utišit.”
Winabožo řekl: “Udělal jsem strašlivou chybu. Připojil jsem se k výpravě útočníků a vybil celou svou rodinu kromě tohohle dítěte.”
Babička řekla: “Nemá smysl tu zůstávat. Lidé přijdou a zabijí nás. Vědí, že ses přidal k útočníkům.”
To byla ta nejhorší věc, jakou kdy udělal, a tehdy Winabožo navždy opustil Zemi.
Sebral ze stromů kulaté zámotky a nechal je zvětšit. Do jednoho položil dítě, do druhého babičku. Stoje na břehu je pevně svázal a položil na hladinu a požádal vodu, aby je odnesla dočista pryč. Zámotky odpluly přes velkou vodu k zapadajícímu slunci. Za touhle Zemí je jiná Země, tam teď žije Winabožo se svou babičkou.
Když mezi Čipevaje přišli obchodníci a běloši, způsob jejich života se změnil, ale Winaboža si pamatovali. Deset mužů se rozhodlo, že se za ním vydají a promluví s ním. Postili se a dlouho se na cestu připravovali. Vyrobili silnou kánoi a vždy ve dne pluli podél břehu velkého jezera, zatímco v noci tábořili. Jeden z mužů mě
l sen, který mu řekl, kde Winabožo žije. Po dlouhém cestování zahlédli ostrov. Řekli: “To musí být to místo, kde žije.” Připluli k ostrovu a vylezli na břeh. Byl to Winabožův domov. Na břehu viděli stopy a stezku vedoucí do vnitrozemí. Dovedla je k velké, pevné chatě. Pozorovali ji zpovzdálí, neodvažujíce se přiblížit. Nakonec jeden z mužů zaslechl hlas: “Dobrá, strýče. Vstup tedy, chceš-li mě vidět. Nestůj tam venku.” (To byl Winabožův hlas.) Muž, který hlas slyšel, to řekl ostatním. Každý z nich měl pro Winaboža dárek. Vstoupili do chaty, nesouce dárky na zádech a v rukou. Winabožo si s nimi potřásl rukama a všichni se posadili. Bylo naprosté ticho.Po straně dveří byl pařez zarostlý mechem. Po chvíli z toho pařezu vyšel hlas: “Proč nemluvíš se svým strýcem? Když jsme ještě žili na Zemi, s příbuznými jsme hovořili.” (To byl hlas Winabožovy babičky.)
Winabožo odpověděl: “Jenom přemýšlím, co bych řekl. Budu se svými příbuznými hovořit, ale máme-li držet zvyky z míst, odkud přišli, pak jim musíme dát najíst. Jistě jsou hladoví.”
V příbězích o Winabožovi, v nichž žil ještě na Zemi, se říká, že si nosil oběd na zádech v pytli. Ten pytel tam dosud stál a byly v něm kosti medvěda, jelena i jiných zvířat. Vracel do něj kosti, když snědl maso.
Winabožo poklekl, zalovil rukama v pytli a podařilo se mu vytáhnout kost z přední tlapy medvěda. Hodil kost před ně a ta se změnila v polomrtvého medvěda. Řekl jim, ať ho zabijí a donesou do svého ležení, kde najdou velký kotel. Muži medvěda zabili a dotáhli ho do ležení. Uvařil
i masa na jedno jídlo. Medvěd byl tučný, bylo z něj mnoho polévky. Když bylo maso připraveno, dva muži zahákli kotel za hůlku a postavili jej před Winaboža.Winabožo žil se svou babičkou. Jeho dospělá dcera žila v jiné chatě. Řekl jí, ať přinese dřevěné misky a lžíce a ona přišla a donesla je – byla velmi krásná a měla na sobě červenou šerpu. Muži uspořádali hostinu a poté donesli kotel zpět do tábora. Cestovali sem, aby požádali Winaboža o přízeň, ale rozhodli se počkat do příštího dne.
Když k němu příštího dne přišli, řekl jim: “Přišli jste žádat o přízeň. Udělám pro vás, co budu moci.”
Jeden muž řekl: “Přišel jsem tě požádat o život bez konce.” Winabožo s ním zatočil a hodil do rohu – muž se změnil v černý kámen. Winabožo řekl: “Žádal jsi o dlouhý život. Budeš trvat tak dlouho jako svět.”
Jiný muž dal Winabožovi dárek a řekl: “Přišel jsem tě požádat o neselhávající úspěch a aby se mi vždycky všeho dostávalo.” Winabožo ho změnil v lišku, řka: “Teď budeš mazaný a vždy úspěšný.”
Když ostatní viděli, co se stalo těm mužům, dostali strach. Rozhodli se požádat všichni dohromady o jedinou věc: požádali o léčivou sílu do své medicíny.
Winabožo dal každému váček, do nějž vložil jakousi medicínu. Řekl, že ti dva žádali příliš mnoho a proto nemohli uspět, ale jim že se teď od něj dostalo opravdového úspěchu. Řekl: “Dal jsem vám tuto medicínu. Šetřte jí. Když o ni přijdete, přijdete i o svou sílu.” Pak řekl: “Přišlo mě navštívit deset mužů. Dva z nich přednesli špatnou žádost a nikdy se již nevrátí domů. Medicína, j
iž jsem vám dal, nebude trvat věčně, ale dám vám svou dceru. Nepřistupujte k ní, dokud nebudete doma, teprve pak si ji může jeden z vás vzít za ženu. Ona pomůže zachovat lidem sílu medicíny.”Když se dalšího dne vydali na cestu, Winabožo řekl: “Chci, aby se má dcera vrátila mezi lidi, neboť je člověkem. Chraňte ji na cestě domů, pak vyberte jednoho ze svého středu, aby si ji vzal. Jinak se vrátí sem a vy ztratíte sílu své medicíny.”
Když vypluli, posadila se do středu kánoe. Pluli k pevnině a v noci se vždy utábořili. Vařila jim, táboříc v jisté vzdálenosti od zbytku výpravy. Bylo nutno tábořit tři noci. Všechno šlo dobře až do poslední noci, kdy muži začali rozmlouvat o tom, kdo z nich by měl být jejím manželem. Jeden muž řekl: “Předpokládám, že sama ví, ko
ho chce. Pokojně k ní přijdu a zeptám se jí.” Všichni sledovali, jak se ten muž posadil kousek od dívčina tábora. Zeptal se jí, koho by si vybrala za muže, kdyby si mohla vybrat. Nedočkal se však odpovědi. Šel zpátky a sdělil to ostatním. Jiný muž tedy řekl, že půjde a řekne jí o něco víc, než řekl ten první. Pomyslel si, že jí řekne, že si může vybrat. Šel tedy k dívčině ležení, ale ona tam již nebyla. Ztratila se jim.Muži byli velice, velice zahanbeni. Uvědomili si, že se světu stala špatná věc, neboť její medicína měla sloužit celé rase.
Tato legenda začíná Winabožovým životem na jednom ostrově velkého jezera (Hořejšího) daleko na východě, kam se uchýlil z toho důvodu, že je jakožto manido sice nesmrtelný, ale přesto mu není přáno toulat se věčně, kam se mu zachce, neboť i on stárne. Jeden starý muž ztratí svou jedinou dceru a se svými přáteli
se rozhodne jít do země duchů, aby ji získal zpět. K tomu potřebuje radu Winaboža, ale protože neví, kde ho hledat, poradí se s pěti muži Velké Medicíny (členy midewiwin), kteří se nad hroby mrtvých přátel dozví od jejich duchů, kde Winabožo sídlí. Společně ho pak naleznou, s krásným jalovcem jako ozdobou hlavy, jehož kořeny ho celého obrůstají. Stejně jako v legendě o Winabožovi a šamanu ho jeden muž požádá o věčný život a Winabožo jej s jeho vědomím promění v kámen....Ostatní muži se chtěli dostat do země duchů. Winabožo dal každému z nich “hadí řetěz”
* a varoval je, ať jej nesnímají z krku. Řekl: “Můžete zůstat jen čtyři dny a čtyři noci. Ve dne duchy neuvidíte, ale v noci budou tancovat v dlouhém vigvamu.** Snad přijde i ona a vy ji uvidíte. Vemte si s sebou pytel. Strčte ji pak do něj a pevně ji držte. Jedině tak ji můžete získat.”Muži Velké Medicíny udělali, jak jim Winabožo řekl. Zbývalo jich jen pět, protože jeden z nich byl již kamenem. Vstoupili do země duchů, tiše si sedli a sledovali tanec duchů v dlouhém vigvamu. Všechno probíhalo dobře, dokud si druhého dne jeden z mužů nesundal hadí řetěz, aby viděl, co se stane. Ihned poté, co to udělal, se stal duchem a jeho druhové ho již nikdy neviděli. Zbývající čtyři muži každou noc sledovali tanec a ot
ec vyhlížel mezi duchy svou dceru. Čtvrté noci nad ránem ji zahlédl vcházet do vigvamu. Poznal ji, i když její hlava byla zakryta přikrývkou, a když se přiblížila, sevřel ji oběma rukama. Vzpouzela se, ale s pomocí přátel se mu podařilo nasoukat ji do pytle. Potom se všichni vrátili k Winabožovi a ten jim řekl, že s ní mohou jít zpět na Zemi. Řekl jim, ať se vydají na cestu, a v noci ať pytel přivážou na bezpečné místo, vrátí se po svých stopách a utáboří se tak daleko, aby neslyšeli její hlas. To měli dělat každou noc, dokud se nedostanou domů. Poslechli Winabožovy pokyny a tak bezpečně dorazili domů. Winabožo jim předtím poradil, ať postaví potní chýši, a oni tak učinili. Řekl jim také, že se nesmí ozvat žádný křik a nářek. Uvnitř potní chýše udělal starý muž lůžko z jalovcových větví a na ně položil pytel, který přinesl ze země duchů. Udělal vše tak, jak mu kázal Winabožo, a posadil se stranou chýše. Po chvíli zaslechl svou dceru: “Pojď sem a pust mě ven.” Vešel do chýše, uvolnil pytel a vyšla z něj jeho dcera. Přivítal ji, ale neozval se žádný výkřik – jak přikázal Winabožo. Jeho dcera byla tedy stejná jako předtím, než se dostala do země duchů.