Sovy versus dravci
Sovy – přes některé společné vlastnosti – nejsou dravcům příbuzné. Ačkoliv řada druhů sov loví kořist také za dne, jsou sovy přizpůsobené především k noční aktivitě. Na rozdíl od většiny dravců, jejichž sluch je vyvinut jen slabě, mají sovy vynikající sluch, s jehož pomocí vypátrají svou kořist. Zvláště výlučně v noci aktivní druhy sov, mají kolem očí jakýsi kruh z tuhých per, která zachycují zvukové vlny jako do trychtýře a vedou je k ušním otvorům ležícím za nimi. Tento „závoj“ je u druhů s převážně denní aktivitou, jako je například kulíšek nejmenší nebo sovice krahujová, jen slabě vyvinutý. Velké oči sov směřují dopředu a jsou umístěny blízko sebe nepohyblivě v očních dutinách. Jsou tak přizpůsobeny, že mohou maximálně využít i malé množství světla. Teleskopicky prodloužená stavba očí však zároveň způsobuje, že sovy jsou dalekozraké; nablízko jsou ovšem sovy „slepé“ a musí se, například při žraní, spoléhat na svůj hmat. Když se chce sova rozhlédnout, musí otáčet hlavou dozadu a dopředu – přitom obsáhne tři čtvrtiny obrátky (270 stupňů), takže se může bez námahy dívat přes ramena za sebe.
Mnozí ptáci vyvrhují po nasycení nestrávené zbytky potravy ve formě vývržků zobákem opět ven. Zatímco vývržky většiny druhů ptáků se rychle rozpadnou, u sov a dravých ptáků, kteří se živí především hlodavci a dalšími malými obratlovci, přetrvávají. Zvláště soví vývržky obsahují zbytky kostí, především lebky drobných obratlovců. Lebky drobných savců nebo ptáků jsou ve vývržcích tak dobře zachované, že odborník podle nich snadno určí druh soví kořisti. Navíc jsou vývržky pro jednotlivé druhy sov charakteristické, takže lze podle nich zjistit i výskyt druhů v určité oblasti.
Dravci a sovy jsou nenahraditelnými členy přírodního prostředí, ve kterém se uplatňují jako nepostradatelní predátoři při udržování přirozené rovnováhy. V současnosti jsou dravci a sovy naštěstí ve většině evropských zemí celoročně přísně chránění.