Tradiční činnosti Odžibvejů
Wí winánátášimak miši-namé.
Mí, ví gagavedabenimak.
Nivájijegamíge
Nidjápitagamíčigé.
(Přilákám jesetera ve větru.
Vyzkouším ho.
Položím sítě u břehu
Položím je v půli jezera.)
Píseň k rybolovu

První a jednou z nejzábavnějších činností roku byla výroba javorového cukru. Každá skupina příbuzných nebo přátel měla vyhrazenu část javorového lesa. Nádobí z březové kůry potřebné k výrobě cukru bylo každý rok skladováno v malé chatrči, poblíž velké chýše, kde se cukr vařil. Kotle s mízou byly udržovány ve varu celou noc - sezóna znamenala vytížení pro všechny členy tábora. Míza se svařila do hustého sirupu, zcedila, přelila do kotlů a pomalu zahřívala. Když dost zhoustla, přelila se do kádě, kde se bidlem a rukama zpracovala do podoby krystalického cukru. Jako pochoutka pro děti se též lila do malých misek či kuželů z březové kůry nebo do horních částí kachních zobáků (bez kachen, samozřejmě - pozn. překl.).

Zvykem, který se při různých příležitostech dodržoval po celý rok, bylo obětovat duchům (manido) část z prvních plodů nebo úlovku. Pořádala se hostina, při níž hostitel "mluvil k manidům" a přednesl prosbu o bezpečí, zdraví a dlouhý život. Řeč a modlitba záležela na osobě, která slavnost pořádala, a často byla dost dlouhá. Každý dostal trochu "prvních plodů" a pak se účastnil hostiny. Část jídla se obvykle pokládala na hroby. Pokud se držely staré zvyky, pro vaření prvních plodů nebo zvěře se používal zvláštní kotlík, který se dědil právě pro tento účel, nebylo to však nutné.

Každá rodina měla vyhrazenu část půdy pro svou zahradu. Odžibvejové tvrdí, že měli tykve i dýně ještě před příchodem bělochů, a že je stejně jako ostatní zeleninu pěstovali v zahradách. Více viz použití rostlin.

Tato činnost se provozovala téměř po celý rok. Někdy se lidé přesunuli z cukrových lesů rovnou k zahradám, ale častěji se napřed zastavili na místě, kde mohli nachytat ryby. Někdy se to místo nacházelo blízko letního tábořiště, takže tam zůstali, dokud nenastal čas osázet zahrady. Podzim byl hlavním rybářským obdobím, protože na podzim se dělala zásoba ryb na zimu. Ryby prý připlouvají ke břehu v listopadu, těsně předtím, než zamrznou jezera. Tou dobou ženy pokládaly sítě. Za vánic je někdy vytahovaly z vody - stávalo se, že sítě plné ryb zmrzly a bylo třeba odnést je do domu a tam nechat rozmrznout, aby se daly ryby vybrat. Rybolovu byla věnována velká péče, protože ryby, čerstvé i sušené, tvořily velkou část odžibvejského jídelníčku.

(3) Třpytky měly dřevěné tělo a ocas z březové kůry a vyvažovaly se olůvkem, aby se vznášely ve vodě, což vyžadovalo jistou zručnost. Indián vysekal díru v ledě, lehl si a díval se do díry. Hlavu a ramena měl zakryta dekou, která byla často podepřena trojnožkou nebo rámem z tyček. Levou rukou vedl třpytku, aby se hýbala jako živá, a v pravé držel oštěp, připraven ve vhodnou chvíli mrštit.

Obvykle to dělaly ženy a starší děti. Vzhledem k tomu, že země Odžibvejů oplývala bobulemi mnoha druhů, to byla poměrně důležitá letní činnost. Byla to činnost příjemná a Indiáni se výpravami na bobule bavili. Žena k tomu účelu obvykle nesla za pasem krabičku (makak) z březové kůry, nahoře rozšířenou a s provázky po stranách k zachycení za opasek. Z těchto nádobek se bobule sypaly do velké nádoby s bílou stranou kůry vně. Skupina sběraček měla s sebou často sekeru na sražení vyšších větví třešně či podobného stromu.

Borůvky, třešně a plody muchovníku se vždy sušily celé na rámech z tenkého rákosí (phragmites phragmites). Čtyři nádobky čerstvých plodů daly přibližně jednu nádobku sušených plodů. Třešně se před sušením roztloukly. Maliny se svařily a v malých dávkách sušily na slunci na kusech březové kůry. Vzniklé dortíky se pak naskládaly na sebe a svázaly do balíků pro skladování. Brusinky se obvykle jedly čerstvé.

Byliny se sbíraly hlavně v srpnu, kdy jich kvetlo nejvíce. Kořínky se sbíraly na jaře a na podzim a kůra v létě, "když byla míza ve stromu". Než se kořínek vyhrabal, do země se umístil tabák, poté co byl nabídnut světovým stranám, nebi a zemi. Totéž se dělalo, pokud se měla sloupnout kůra ze stromu nebo utrhnout květy nebo listy pro použití k léčbě. Sbírající osoba mluvila tichým hlasem o tom, že substance bude použita k dobrému účelu a že nesebrala víc, než je třeba, a žádala o úspěšné použití.

Když rýže uzrála, lidé se utábořili na břehu jezera a připravili se k práci. Sklízely ženy, a to následujícím způsobem: Kánoe, kterou často řídil muž, jela skrz rýžové pole. Používaly se dvě tyčky dlouhé asi 60 cm. Žena, sedící vzadu, jednou tyčkou ohýbala klasy a druhou vyklepávala rýžová zrna, dokud jich nebyla plná kánoe. Rýže se sušila na kusech březové kůry, pražila v kotli, aby se uvolnily slupky, a pak drtila dlouhými dřevěnými paličkami v sudu zapuštěném v zemi. Muž s čistými mokasíny rýži sešlapal.

Rýže se skladovala v taškách z kůry nahoře sešitých, svrchu pokrytá vrstvou sena.

Hlavní lovnou zvěří byli jeleni, losi, lišky a vlci. Jeleni a losi se lovili pomocí světla, vábničky nebo s použitím kouzla. Střílely se tři druhy lišek: červená, černá a stříbrná. Liška je rychlá, ale brzo jí dojde dech, je-li pronásledována. Lovily se tři druhy vlků: lesní vlk, velký prérijní vlk a malý prérijní vlk, o němž se tvrdilo, že je jako zparchantělý pes a že je to podřadné zvíře. Odžibvejové stříleli velké vlky a malé pronásledovali, dokud jim nedošel dech, takže se dali snadno zastřelit.

Lovec nosil nůž v pouzdře připevněném k opasku ze splétaného lipového lýka. Za sněhu měl často na zádech malý tobogan, aby v něm úlovek odtáhl domů. Na lov jelenů a losů se používala smolná louč (zvířata se v noci přiblížila ke světlu a nechala se střelit) a též vábnička, sestávající ze dvou spojených dutých kusů dřeva, každý ve tvaru dvou napojených kuželů. Jazýček, který uvnitř vibroval, vydával zvuk samce volajícího laň. Laň prý vždy přišla za zvukem lovci přímo do rány.

Jako lovecké kouzlo se používaly tři byliny: Aster novae-angliae (hvězdnice), Arctostaphylos uva-ursi (medvědice) a Aster puniceus. Sušené drcené kořínky prvních dvou a tenké úponky z kořínků třetího druhu se kouřily v dýmce, obvykle s tabákem nebo červenou svídou - někteří lovci dávali přednost jedné, někteří jiné z těchto rostlin. Kouř té první se prý podobal vůni kouře(?) z jeleního kopyta a byl velmi pronikavý. Lovci sledující jelení stopu se čas od času posadili a kouřili některou z těch bylin - kdysi prý jelen přišel rovnou k nim, čichaje vzduch.

V době opravdové nouze si muž načernil tvář, než vyrazil na lov, a tím dal najevo, že nějakou dobu již nic nejedl a že nehodlá jíst ani až bude pryč. Řekl ženě, ať nechá děti držet půst, zatímco bude pryč, a ať jim načerní tváře. Muž měl prý obvykle při lovu úspěch, jestliže se jeho děti postily jako on. Když se vrátil se zdarem, řekl, že to bylo díky dobré vůli ducha a díky tomu, že se děti postily. Když vyšel na lov s očekáváním úlovku medvěda nebo losa a nedostal ho, pokusil se přinést domů aspoň menší úlovek jako zajíce nebo koroptve pro děti, které kvůli němu držely půst. A když otci nezbylo než vrátit se s prázdnýma rukama, pustili se "do večeře vesele a bez stížností". Matka vždy schraňovala trochu jídla v misce z březové kůry, takže bylo co jíst, ať už lov dopadl jakkoli.

Trapperská výbava mohla sestávat ze čtyř vydřích pastí a z dvaceti pastí menších. Trappeři (zde jsou myšleni indiánští lovci do pastí) pracovali celou zimu: chodili se na pasti dívat, vybírali je, některé přitom přesouvali na vhodnější místa, zkoumali zvyky zvěře, sledovali čerstvé stopy. Pasti byly rozprostřeny na široké rozloze, aby se do nich nachytaly různé druhy zvířat.

Pasti na norky a kuny: Kuna skalní byla v zemi Odžibvejů hojná. K chytání těchto a jiných menších zvířat se používaly dva typy pastí. Jedna z nich, jež prý byla obdobou pasti používané bělochy, sestávala z široké desky, která se při trhnutí za návnadu na jednom konci uvolnila, spadla a rozdrtila zvíře. Domorodá "padací past" byla tvořena ohrádkou z kolmo zaražených kůlů. Vstup do ohrádky byl necelých 20 cm široký, návnada ležela na druhém konci. Od návnady vedl provázek k těžké tyči u vchodu. Zatažení za návnadu tyč uvolnilo, takže zvíře bylo chyceno.

Pasti na zajíce: Zajíci se chytali do ok z kopřivových vláken nebo do stejných pastí jako norci.

Pasti na koroptve: Na konec hůlky se připevnila smyčka z lipového lýka. Koroptev je prý tak hloupý pták, že bude sedět na větvi, dokud k ní zezadu nepřijde chlapec a nepřehodí jí smyčku přes hlavu. Když pak vzlétne, sama se chytí.