“Horská máta” (Koellia virginiana) – květy a pupeny ochucovaly maso a masový vývar

Medvědice (Arctostaphylos uva-ursi) – plody vařeny s masem, aby ochutily vývar. Listy se kouřily

Kopytník (Asarum canadense) – kořen vařen s jakýmkoli jídlem, též proti zkaženému žaludku

Někdy se získával sirup z mízy loubince (Parthenocissus quinquefolia) a vařil se s rýží.

Hlavní obilninou byla planá rýže(Zizania palustris):

1. Vařila se ve vodě a jedla s javorovým cukrem nebo bez něj
2. Vařila se s masem
3. Smažila se na tuku a dochucovala javorovým cukrem. Často se přidaly sušené borůvky; jídlo se skladovalo k použití na výpravách
4. Rýže a borůvky se v zimě sušily a na jaře společně vařily
5. Rýže za čerstva usušená se polila vařící polévkou z masa nebo z ryby, zakryla se a nechala chvíli odstát, aby změkla
6. Rýžové plevy se vařily podobně jako rýže. Byly považovány za pochoutku

Jižní Odžibvejové ve svých zahradách pěstovali kukuřici (Zea mays), kterou upravovali těmito způsoby:

1. Čerstvé klasy se opékaly ve slupce
2. Zrna z nedozrálé kukuřice se usušila na kusech březové kůry. Vařila se a ochucovala javorovým cukrem
3. Slupka se přehnula a klasy se sušily zavěšené za slupku
4. Kukuřice se pražila v horkém kotli. Zrna, z nichž některá pukla a jiná se usušila, se pak nasypala do koženého pytlíku a rozdrtila mezi dvěma kameny. Z prášku byla polévka, která se vařila s jelením lojem nebo jelením masem, sušeným nebo čerstvým
5. Z kukuřice se dělala “kaše”. Uhlíky z tvrdého dřeva se vylouhovaly ve vodě a ve vzniklé tekutině se uvařila kukuřice. Omyla se a znovu povařila v čisté vodě. Někdy se do vývaru přidávaly kosti nebo tuk. I voda, v níž se kukuřice takto uvařila, byla považována za velmi chutnou.

Tam, kde to půda a podnebí dovolovalo, se též pěstovaly v zahradách tykve (Cucurbita pepo) a dýně (Cucurbita maxima Duchesne) a jedly se syrové nebo se rozřezaly na kousky či na proužky a sušily buď na rámech, nebo nad ohněm (lipovým lýkem spojené do řetězu). Skladovaly se ve vacích, někdy až dva roky. Sušené tykve a dýně se vařily se zvěřinou nebo samotné, ochucované javorovým cukrem. Sušené tykvové květy se přidávaly do polévky, aby ji ochutily a aby zhoustla.

Kořen původní odrůdy slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus) se jedl syrový.

V hlubokém bahně roste šípatka (Sagittaria latifolia), zvaná též planá brambora. “Brambory”, jež vyrůstaly na konci kořenů této rostliny, se na podzim sbíraly, řetězily a sušily ve vigvamu nad ohněm. Před požitím se vařily.

Kořenům karbince (Lycopus asper Greene) se říkalo vraní brambory. Sušily se a vařily.

Kořeny rostliny falcata comosa (“planá fazole”) se jedly vařené. Měly též léčivou hodnotu.

Na ohbí kořene skřípiny (Scirpus validus) vyrůstají malé cibulky s nasládlou chutí, jež se jedly v létě syrové.

Listy hvězdnice (aster), rostoucí u Hořejšího Jezera, se vařily a jedly s rybami.

Míza z topolu (Populus tremuloides) má na začátku léta nasládlou chuť. Chutnala hlavně dětem a mladým lidem.

Pozdě na podzim se sbíraly žaludy z dubu quercus macrocarpa a použily se hned k jídlu, nebo se zahrabaly pro použití v zimě či na jaře. Upravovaly se třemi způsoby: (1) Uvařily se (už rozlousknuté??) a snědly; (2) pekly se v popelu; (3) uvařily se, rozmačkaly a jedly s tukem. Nejlépe prý chutnaly s kachní polévkou.

Jahody, réva vitis cordifolia a plody svídy kanadské se jedly syrové.

V zemi Odžibvejů se hojně vyskytují plody muchovníku (amelanchier canadensis), jimž říkají “červnové plody” (červenice). Představují pro ně nejjednodušší způsob občerstvení. Jejich časté rčení říká “Vezmi si s sebou pár červenic.” Jistá píseň obsahuje slova “Červenice bych vzal s sebou na cestu, kdybych byl zetěm.”

Klikva (Oxycoccus macrocarpus, amer. název brusinka) se vařila, pravděpodobně s cukrem.

Všechny sušené plody se před požitím vařily. Ochucovaly se javorovým cukrem nebo jedly s jiným jídlem.

Jedním z nejdůležitějších artiklů odžibvejského hospodářství byl provázek. Většinou se dělal z lipového lýka (Tilia americana), ale používal se i jilm (Ulmus fulva Michx). Kůra se sloupla ze stromu a nechala několik dní ležet ve vodě na břehu jezera, aby se lýko dalo snadno oddělit od kůry. Jednotlivé proužky lýka, obvykle zkroucené, pak sloužily jako provázky. Měl-li být provázek opravdu pevný, lýko se vařilo. S pomocí provázku se tkaly rohože a vázaly se jím balíky.

Provázek se také vyráběl ze suchých stonků “nepravé kopřivy” (Urticastrum divaricatum). Používal se k šití a (dvojnásob tlustý) na rybářské sítě. Snad se z něj dělaly i ženské šaty.

Ze skřípiny (Scirpus validus) se na rámech tkaly rohože. (Skrz stvoly skřípiny se provlékalo lipové lýko.) Na konstrukcích z rákosu obecného se sušily bobule. Listy medvědice a podkůra svídy se kouřily.

Kopulovitý vigvam se přikrýval březovou kůrou. Kůrou z borovice a jilmu se pokrývalo obydlí, jež se tvarem podobalo bělošské chatrči. Z jalovcových větví se dělala lůžka. Sešité listy lopuchu sloužily jako ochrana hlavy proti slunci. “Hnědou houbou” (Bovista pila, hřib?) se rituálně barvily tváře a šaty mrtvých.

Hračky pro děti se dělaly z mnoha druhů rostlin. Děti samy si dělaly píšťalky ze stvolů divoké cibule. Také si věšely na krk řetízky z červených bobulí. Panenky se dělaly z pevného jilmového lýka (ploché), z trávy nebo z přistřižených chomáčů jehličí “norské borovice”. Z listů orobince širokolistého se tvarovaly lidské postavy nebo kachničky, které plavaly po vodě.

Sladká tráva, kromě toho, že ji používali medicinmani, měla tři druhy použití: 1) slavnostní: jako obětní kadidlo – toto použití je však charakteristické spíše pro prérijní kmeny, 2) hospodářské: prameny sladké trávy se točily do spirály a upevňovaly bavlněným vláknem, takže vznikla oválná miska nebo plochá rohož. Plochý střed byl často tvořen březovou kůrou. 3) pro potěšení: sloužila mladým lidem (hlavně mužům) jako voňavka (když se zapálila nebo zapletla do vlasů). Mladí muži nosili dva cůpky sladké trávy pro ozdobu. Byly spojeny na zádech a obtočené kolem krku spadaly jejich konce na záda jako copy z vlasů.

Odžibvejové považovali břízu a jalovec za posvátné stromy. Jejich význam je spojen s legendami o Vinabožovi (Winabojo, mezi dalšími algonkinskými kmeny znám jako Nanabuš, Minabožo nebo Nenabožo), jenž představoval zosobnění všeho života. Vinabožo obdařil všechny bytosti životem a každou z nich naučil nějakému úskoku, jak oklamat nepřátele a prodloužit si život. Indiánům dal jejich nejlepší léky. Jeho “kousky”, o nichž se vypráví v příbězích, především demonstrují schopnost oklamat nepřátele života. Život vrozený jemu samému byl tak silný, že kdykoli měl zemřít, objevil se znovu v jiné nebo téže podobě.

“Makaky”: (Odžibvejský výraz makak označuje nádobu na předměty.) Nejčastější typ představuje ten, jímž se balil javorový cukr. Měl zkosené stěny a sešíval se štípanými kořínky a provázkem z lýka. Ty nejmenší unesly 0,5 kg, do největších se vešlo asi 15 kg. Makaky pro sběr bobulí měly přímé stěny a ucho z provázku, aby si je žena mohla při sběru zavěsit za pas. Mívaly objem necelého litru. Makaky pro skladování bobulí byly často schopny pojmout 10 litrů i více. Skladovací nádoby nebyly podél horního okraje převázány, ale často byla jedna stěna vyšší, takže se mohla přivázat tak, aby překrývala otvor. Potraviny (bobule nebo ryby) obsažené uvnitř se posypaly (pokropily?) javorovým cukrem, aby byly chráněny před zkažením.

Mísy a tácky: Obvyklá miska se vyrobila z přehýbané březové kůry s jedním nebo dvěma stehy v každém rohu, ne vždy zpevněná při horním okraji. Byla asi 25 cm dlouhá a 12 cm hluboká (?!), ale mohla být menší i větší. Ty největší sepoužívaly pro třídění plané rýže.

Pytlík na maso: Obvykle se sešil z březové kůry pokryté vydělanou kůží, ale někdy se dělal z nevydělané kůže. Visel u pasu a nosilo se v něm sušené maso nebo jiné zásoby na výpravu. Když se otevřel, přehyb sloužil jako stolek, z něhož se pak zbytky jídla snadno vrátily do pytlíku.

Obrazce: Z březové kůry se vyřezávaly nejrůznější obrazce, z nichž některé sloužily pro potěšení, zatímco jiné představovaly snové symboly nebo totemové značky.

Vzory: Z březové kůry se vyřezávaly šablony pro korálkování. Před vyřezáním se často obrys nejdříve do kůry naznačil děrováním rybí kostí.

Tento článek je výtahem části knihy How Indians Use Wild Plants for Food, Medicine and Crafts od Frances Densmoreové. Děkuji Odžibvejce Hančí a též Vlaštovce, milé čejenské duši. Zkrátka za tuto stránku vděčím samým ženám.