Bytosti nadpřirozeného světa Odžibvejů

...Krátký animovaný příběh...

Staré mýty, stejně jako vlastní zkušenost, jsou pro Odžibveje zdrojem víry ve svět nadpřirozených bytostí, jenž je obklopuje. Tyto bytosti se obecně nazývají manido (v množném čísle manidúg), což se do češtiny překládá jako duch, nicméně bude lepší držet se odžibvejského výrazu, už proto, že by mohlo dojít k pojmové záměně s duchem patřícím k tělu bytosti, pro nějž existuje v odžibvejštině nejméně jeden samostatný výraz.

Nazývat tyto tajemné bytosti nadpřirozenými je vzhledem k jejich pojetí taktéž poněkud nepřesné. I ony totiž, stejně jako člověk, plně podléhají řádu vesmíru. Stejně jako lidé mají rozum a city. Jsou to muži nebo ženy a někdy mají dokonce vlastní rodiny. Někteří jsou vázáni k určitému území, jiní se pohybují dle vlastní vůle. Někteří jsou přátelští, jiní nebezpeční. V obvyklém stavu jsou lidskému oku neviditelní, ale stejně jako šamanova duše může putovat v různých vtěleních, tak i manidové, sami značně podobní duším, mohou přijmout libovolnou tělesnou formu a učinit se tak viditelnými. Někteří manidové jsou pochopitelně mnohem silnější než člověk, jiní zas mnohem slabší, ovšem často ovládají sílu jiného druhu. Manidové jsou všude, nebo alespoň byli, než přišel bílý muž, protože jak tvrdí Indiáni, většina z nich už odešla.

Nejvyšší z těchto bytostí je Kiči Manido (nebo Giči Manidú), Velký Duch, jenž je většinou chápán nikoli jako stvořitel všech věcí, ale jako zdroj veškerých sil světa, jež jsou mu vlastní ve větším či menším měřítku. Není vyloučeno, že Kiči Manido nepatří do původního konceptu nadpřirozených sil a že se ujal až díky vlivu křesťanských misionářů. Sporný je taktéž původ pojmu Madži Manido, Zlého Ducha, jenž je možná důsledkem působení jezuitů ze starých dob. Madži Manido je někdy chápán jako nižší bytost nepřátelská člověku (většinou velký had nebo vodní duch), někdy jako neurčitá, na Velkém Duchovi nezávislá zlá síla.

Ať už vznikly jakkoli, oba pojmy byly široce rozšířeny už ke konci sedmnáctého století, neboť La Potherie je v tu dobu zaznamenal (Kičemanitú a Mačimanitú) u Kríů a jiných Indiánů navštěvujících obchodní stanice v Hudsonově Zálivu. Křesťanství hrálo nepochybně značnou úlohu v upevnění víry v dobrého a zlého ducha. Tato víra musela být ve své původní verzi dosti neurčitá, protože se takřka neprojevuje ve staré obřadní praxi. Kiči Manido podle víry některých Odžibvejů přebývá kdesi mimo svět a zasahuje do něj jen zřídka.

Velký Duch sice není stvořitelem, ale přisuzuje se mu zavedení zákonu, jenž hraje důležitou úlohu v mnoha obřadech: když totiž vytyčil slunci cestu z východu na jih a z jihu na západ, měl tím na mysli, že by se všechno mělo pohybovat tímto směrem. Proto se šamani při sběru listů či kořínků pohybují kolem rostliny ve směru slunce a při obřadech posílají ve stejném směru dýmku. Pohyb ve směru slunce se rovněž dodržuje při obřadech - tancovat proti směru slunce přináší neštěstí tanečníku nebo jeho příbuzným. Čarodějové a zlí duchové ovšem jednají opačným způsobem, protože se staví proti vůli Velkého Ducha. Změna větru proti směru slunce, tj. z jihu přes východ a na sever, přináší bouři, zatímco změna po směru slunce věstí dobré počasí.

Protože Velký Duch se zdál být tak daleko a tak málo působit na svět, Indiáni si našli přirozené zástupce v menších manidech, kteří bezprostředněji zasahují do lidských záležitostí. Podle některých Odžibvejů existují čtyři "zástupní" manidové ovládající čtyři části světa pomocí nekonečného množství menších sil. Odžibvejové žijící s Otavy na ostrově Parry Island je nazývají takto: Vabenokve (kouzelnice) čili měsíc, sestra slunce a vládkyně východu; Šavanigizik (jižní obloha), vládce jihu; Nanibuš, vládce západu; a Gijuedin (vítr vane domů), vládce severu (protože větry sídlí na severu).

Ani v této otázce víry nejsou všechny názory Odžibvejů jednotné. Někteří neuznávají manidy čtyř stran světa a věří v existenci nespočetných na sobě nezávislých manidů, ovšem odvozených různou měrou od Velkého Ducha. Ať tak či onak, typický Indián, když vyšle kouř z dýmky do čtyř světových stran s žádostí o pomoc, neobrací se ke specifickým zástupcům těchto stran, ale spíše k obecnému zástupu manidů, aniž by přemýšlel o jejich počtu a rozložení sil.

Avšak i běžný Indián věří v neobyčejně mocné manidy působící v jistých oblastech a uctívá je nebo se jich bojí, v závislosti na jejich blahodárnosti nebo škodlivosti. Jsou to zosobnění největších sil přírody: Slunce a Měsíc, blesk a hrom, vichr, hrozná síla číhající ve vodě, zvláště pak ve vodě Velkých Jezer, a blahodárná síla pramatky (babičky) Země, pracující tiše, ale působící na vše, co dlí na jejím povrchu. Podle některých názorů pramatka země a vodní manido, a snad i slunce a měsíc, ovládají mnoho menších manidů, ale hrom a vichry jednají osamoceně.

Sluneční manido, bez nějž by země neměla světlo ani teplo, cestuje po obloze na západ a pak se pod zemí vrací na východ. Následuje ho noční manido, jenž přináší klid a mír hodinám, které nejsou osvětleny sluncem. Měsíční manido je sestrou slunce, nad nímž vládne. Ovlivňuje zvláště ženy. Slunci i měsíci se vzdávala čest každoročním obřadem pořádaným obvykle na podzim. Odžibvejové pro ně obětovali bílého psa a děkovali za péči, kterou jim tito manidové udělili v uplynulém roce.

Vítr a hrom

Mnoho manidů je schopno vyvolat vítr nebo tornádo. Někteří Odžibvejové však věří ve zvláštního tvůrce větru, jehož nazývají Nibanegišik, Babunkve nebo Noadinaum a jenž je schopen působit kdekoli, protože má spoustu vnoučat, podřízených manidů. Bez něj či bez nich by nesvítil žádný oheň a nebyl by možný život na zemi. Jejich komíhání ve vodě způsobuje vlny, i vodní bouři, připojí-li se jejich děd. Ten kromě toho čas od času vysílá bublinky, jež dokáží po několik dní udržovat bouři, dostanou-li se do kontaktu s vodou. Tyto bublinky často přilnou ke stromům nebo se vznesou vysoko do vzduchu. Kdykoli se za bezvětří náhle zvedne prudký vítr, má se za nepochybné, že to způsobila některá z těch bublinek. A když se jich zmocní někdo z jiných manidů, okamžitě obživnou a způsobí bouři. Občas si s nimi hrají malé děti manidů. Tím dráždí tvůrce větru a ten pak vyvolává bouři.

Podle některých názorů je tvůrce větru jen jedním z osmačtyřiceti hromů, z nichž každý dokáže tvořit vítr. Když vane lehký vánek, hromy spí. Bezvětří je znamením toho, že hromy zmizely vysoko v nebi.

Jiní Indiáni věří, že hromů je jen dvanáct. Vedle společného názvu animki, hrom, mají pro každého z nich zvláštní jméno i funkci. Nicméně vzhledem k tomu, že je vždy chápán jako bratrstvo jednotných sil, mluví se o hromu jako o jediném manidovi, a to nejmocnějším ze všech s výjimkou Velkého Ducha. Lidem ubližuje hrom zřídka, a to jen těm, kteří ho urazí. Když se blíží bouře, Indiáni vhodí do ohně oběť tabáku, a cestují-li právě v kánoi, vypouštějí k němu kouř z dýmky. Obyčejně hrom sídlí na jihu, odkud přichází většina bouří, ale i v zimě, když je daleko, je schopen lidi ochránit.

Největšími nepřáteli člověka i hromu jsou vodní hadi, kteří cestují pod zemí a kradou lidskou duši. Proto když poblíž vigvamu blesk uhodí do stromu, hromový manido právě odhání nějakého vodního hada, jenž se krade skrz zemi, aby napadl muže a jeho rodinu. Vůdcem všech vodních hadů je Nzagima. Známá legenda vypráví tom, jak Nzagima unesl dívku a o jeho následném prohraném souboji s blesky (konkrétně s Biangukvam, Andžibnes a Beskinekvam, jež vyvolali kouzelníci) u Niagarských vodopádů. Z Jiné legendy vyplývá, že dva hromové, Nigankvam a Bemikuang, založili všechny indiánské kmeny - putovali zemí a všude, kde se zastavili, uplácali z jílu ženu... Opět jiná legenda jim kromě toho přisuzuje stvoření všech hvězd.

Jiným velkým hromem byl Džingkuam - hrom, jenž zdálky otřásá zemí, neboli zemětřesení. Stromy se rozpadaly na kousky, když na ně Džingkuam ukázal, a ten samý osud se týkal jeho nepřátel, včetně velkého hada. Manidové se proto sešli, aby se poradili, jak se mu bránit. "Je příliš mocný. Zabijme ho," řekli. Jednoho dne pak Džingkuam střelil šíp do klády vyplavené na pobřeží. Když vkročil (ze vzduchu?) na zem, aby šíp vytáhl, noha mu přilnula ke kládě, jež se ukázala být velkým hadem. Zapřel do klády druhou nohu a ta se mu rovněž přilepila. Hadí kláda ho odtáhla hluboko pod zem. Džingkuam udeřil svým hromem, ale bylo příliš pozdě. Od těch dob Džingkuam působí pod zemí.

Souběžně s vírou v neviditelné hromy existuje zcela odlišné pojetí v podobě hromového ptáka žijícího vysoko na skalách, jemuž šlehají z očí blesky a jenž máváním křídel způsobuje hromy.

Nanibuš

Nanibuš východních Odžibvejů je tatáž bytost, kterou Odžibvejové z Minnesoty nazývají Vinabožo a jež má obdobná jména i mezi jinými algonkianskými kmeny. Tento kulturní hrdina dal zemi její současnou podobu, znal se se všemi zvířaty i ptáky, zažil mnoho zvláštních a často komických příhod a nakonec odešel na vzdálené místo, kde v podstatě přestal existovat. Podle některých Indiánů teď vládne v zemi mrtvých, podle jiných tam vládne jeho bratr, vlk^*, Nanibuš je tam s ním a z jeho hlavy roste veliký jalovec. Podle jistého mýtu se jeho tělo proměnilo v jednu skálu na břehu Hořejšího jezera. Ať už byl jeho osud jakýkoli, všichni Indiáni soudí, že už nechodí po zemi, a proto nevyhledávají jeho pomoc.

Nanibuš je však zároveň mýtickým zakladatelem a (dosud aktivním) ochráncem společnosti Midevivin. V tomto smyslu funguje pod jménem mide-manido.

Manido Země

Stejně jako Nanibuš má i manido země praktický význam pouze pro mide, čili pro člena Midevivin. Pro tyto kouzelníky a léčitele je Nokomis ("babička" - výraz, který pro Odžibveje mimo midevivin označuje lunu) zdrojem veškeré síly obsažené ve stromech, v keřích a v kamenech a je třeba ji usmířit obětí tabáku pokaždé, když šaman vyhrabe kořínek nebo utrhne několik listů ze stromu. Žádné další úkony nejsou potřeba, ale kdyby šaman odmítl obětovat tabák, urazil by tím Nokomis a jeho léky by ztratily účinnost.

Velký Had

Nzagima, vůdce vodních hadů, má obrovské oči jako zrcadla a nesmírnou rychlostí cestuje pod vodou s nosem vystrčeným nad hladinu. (Když večer vyrazí ze Sault Ste. Marie^**, ráno se může objevit u Niagarských vodopádů.) Někteří jednotlivci mu připisují sedm hlav a tvrdí, že střeží srdce země, jež leží mezi zálivem Georgian, Michiganským jezerem a řekou Sault. Mohou jej vidět jen někteří čarodějové, totiž ti, které během jejich dětského půstu Nzagima navštívil převlečený za člověka a poradil jim obětovat tabák a vyzvat ho v případě, že budou potřebovat jeho pomoc. Takový čaroděj si pak za bezmračného dne (neboť Nzagima se děsí hromu) sedl na pláž a vyzval jej kouzelnou písní doprovázenou bubnem. Objevila se černá pekelná potáplice, následovaná bílou. Potom černá potápka, rovněž následovaná bílou. Nakonec sám velký had vysunul na povrch své dlouhé tělo, očekávaje mužovu žádost. Čaroděj mohl žádat medicínu k léčbě revmatismu nebo k zabití nepřítele. Had se potom otřel o určité místo a muž z toho místa seškrábal medicínu, zabalil ji do březové kůry a uložil do medicínového vaku.

Existuje však ještě dosti odlišné pojetí velkého hada, které z něj nedělá nepřítele Odžibvejů a ochránce čarodějů, ale - skrz působení mide - dobrodince. Toto pojetí předpokládá dva velké hady: muže, Nzagimu, který je černý a má parohy jako jelen, a ženu, která je bílá. Obvyklý název pro oba je prostě mišiginebik, velký had. Tito hadi trestají ty, kdo zesměšňují nadpřirozené bytosti nebo používají jejich sílu ke špatným účelům. Pohlcují jejich duše a tak jim zabraňují účastnit se radovánek posmrtného života v Nanibušově domově na západě. Šamani mide dychtili po kouscích Nzagimových parohů, jež bylo možno získat stejným způsobem jako výše popsaná medicína z masa. Jeden indiánský informátor vlastnil drobný kousek takového rohu, který zdědil od svého děda. Říkal, že než byla vyčerpána jeho síla, dokázal v kombinaci s určitými bylinami léčit horečku, čímž zachránil několik životů.

Zdá se, že druhý koncept velkého hada zastává pouze ta menšina Indiánů, kterým jsou aspoň do jisté míry známy obřady a smysl midevivin. Podle nich byl velký had pouze jedním z mnoha manidů, který mohl být použit jak pro dobro, tak pro zlo. Byl sice nepřítelem hromu a občas i nepřítelem člověka, nepředstavoval však samo ztělesnění zla, a podle jistého náhledu byl dokonce identický s pramatkou zemí, s Nokomis. Když se však v pozdních dobách jasně prosadilo křesťanství a obřady midevivin se leckde přestaly provádět, mezi Odžibveji v těch místech převládl názor, že je to především společnost temných čarodějů. Z toho důvodu byl pak pro ně každý manido, o němž mide říkali, že jej využívají, jakýmsi démonem. Tím spíše had, původce "pádu člověka" v křesťanské mytologii.

Když dospívající chlapci a děvčata drželi půst za účelem dosažení vize a požehnání od nějakého manida, rodiče je varovali před návštěvou velkého hada, jenž se může zjevit v podobě člověka a nabídnout jim pomoc a požehnání. Chlapec (nebo dívka), jehož ve snu navštívil had, měl tuto nabídku odmítnout a čekat na jinou vizi. Jestliže se objevil had i tentokrát, mohl již jeho požehnání přijmout. Kdyby neobezřetně přijal pomoc od zlého hada, později by toho hluboce litoval, neboť dříve či později by musel on nebo jeho rodina nakrmit hada vlastní duší a zemřít.

Windigo

Nejhrozivější ze všech zlých či člověku nebezpečných nadpřirozených bytostí je Windigo - zosobnění hladu a touhy po mase, jež na Odžibveje tak často doléhala v pozdních zimních měsících. Windigo je člověk kanibalismem přeměněný v nestvůrného obra s neobyčejnými schopnostmi. Čaroděj je schopen pomocí kouzel zabránit lovci v úspěšném lovu a tím dostat rodinu do takové nouze, že některý její člen hlady zešílí a zabije a sní bratra nebo sestru. Potom se jeho chuť na lidské maso stane neukojitelnou. Lidožroutovo tělo naroste do rozměrů borovice, stane se odolným proti mrazu a ztvrdne jako kámen, takže jej neprorazí šíp ani kulka. Netvor, až na bederní zástěrku nahý, pak křižuje krajem a hledá nové oběti, jež by mohl sežrat. Jeho na míle slyšitelný dech zní jako pískot vlaku a jeho řev oslabuje údy Indiánů, které pronásleduje. Přichází jenom v zimě a útočí za sněhových bouří nebo za velkého mrazu. S prvním táním odchází na sever, kde zima trvá po celý rok. Může ho zabít jedině šaman, obyčejné zbraně jsou k ničemu. I když mu bude useknuta hlava, zase se spojí s tělem. Ale šaman zjistí Windigovu přítomnost několik dní předem a pozná i způsob, jak ho zničit.

Hltoun, který plnými lžícemi pojídá máslo nebo tuk nebo pije omáčku z mísy, místo aby ji míchal s bramborami, má zvláštní předpoklady vyvinout se ve Windiga. Proto jsou děti nabádány, aby jedly opatrně a rodiče je varují před nenasytností a před zvrhlým apetitem, který by je pod tlakem hladu pobízel ke kanibalismu^*.

Indiáni z ostrova Parry věří v nadpřirozeného ochránce před Windigem, obra Misabe, jenž pravděpodobně nemá jinou mytologickou úlohu. Podle jedné legendy několik Indiánů jednou usnulo v kánoi a voda je odnesla na neznámý písčitý břeh. Tam našli stopy dvou obrů, a protože neměli kam jít, utábořili se tam. Večer kolem nich prošel Windigo, aniž by jim ublížil, a na zádech nesl obrovskou žábu, což je zvěř, jakou Windigo loví. Těsně před setměním je potkal Misabe, nesoucí obrovského bobra. Pozval Indiány k sobě domů, aby je ochránil před tím nebezpečným tvorem. Držel je tam a zapíral je tam před ním deset dní. Nechal je pak lovit bobry, ale půjčil jim psa. Když se na lovu potkali s Windigem, pes sebou zatřásl, vyrostl do obrovských rozměrů, zahnal Windiga a zmenšil se do původní velikosti. Když se nakonec vraceli domů, pes jim ukazoval směr. A když po třech dnech přistáli u známých břehů, pes se zase zvětšil a plaval ke svému pánu.

Občas se tento Windigo pokouší přebrodit úžinu Bodgawining, ale kdykoli se dostane hlouběji, obrovský rak ho štípáním do prstů na nohou donutí k návratu.

Stínový manido

Když je poblíž živý manido, dává o sobě vědět nejasnými náznaky, jako třeba světelným mihotáním. Existuje však manido, který dávno zemřel a kolem prochází pouze jeho stín (udžibom). Někdy je slyšet, jak pomalým, těžkým, jakoby koňským krokem kráčí pod zemí, ale nikdy nezanechává stopy nebo jinou známku přítomnosti. To je Stínový Manido, který kráčí poblíž vigvamu těsně před tím, než jeho obyvatel umře. Tento manido se obvykle nachází ve stavu dřímoty, ale projde-li kolem něj duše nemocného nebo spícího, může ho vzbudit. Pak se už nemůže vrátit ke svému tělu, protože Stínový Manido ji nese po cestě mrtvých do země duší. Občas se stane, že duše urazí jen část cesty a vrátí se do těla, takže Indián neumře, ale obvykle ji Stínový Manido neochvějně donese tam, kde sídlí mrtví.

Věštci (kusabindugejunini) často Indiánům radí obstarat si koně a dobytek, aby jejich pohyby odvrátily pozornost Stínového Manida a snížily tak frekvenci jeho útoků na lidi.

Memegvesi

Manidové, jež Odžibvejové nazývají Memegvesi (-vag), jsou v podstatě přátelští. Občas si z Indiánů tropí šprýmy, ale nikdy jim neubližují. Memegvesi má lidskou podobu, ale obvykle jen tvář je vidět z celého těla, protože to je zakryto mohutným vousem.

Na severním konci průlivu Parry je "Memegvesiův útes". Jednu dobu tam Indiáni na noc nastavovali vlasce na pstruhy, ale jejich úlovek vždy někdo ukradl. Jeden z mužů pak hlídal celou noc, aby nachytal zloděje. Za rozbřesku zahlédl blížit se kamennou loďku, kterou řídili dva memegvesiové: jedním byla žena, ten druhý byl vousatý jako opice. Hlídač probudil své společníky a spolu pronásledovali kamennou loďku - ta zamířila ke skále. Jakmile k ní dospěla, žena se otočila a zvolala k Indiánům: "Teď víte, kdo vám ukradl pstruhy. Kdykoli budete potřebovat klidnější počasí, dejte nám tabák, neboť zde je náš domov." Loďka i s posádkou se pak vnořila do skály. Kdykoli se tudy vrací domů, obětují zde Indiáni tabák těmto memegvesiům.

Vodní lidé

Vodníci a vodnice, nibanabe, vypadají jako lidé, ale místo nohou mají rybí ocasy. Když je někdo spatří sedět na břehu, věští to smrt jeho příbuzného. Vodnice mají nad vodníky početní převahu. Hrátky jejich dětí způsobují vlny. Jejich původ se odvozuje od jednoho jesetera, jehož kdysi Indiáni objevili v prameni. Starci je varovali, aby se ho nikdo nedotýkal, ale kdosi nerozvážný rybu uvařil a mnozí se pak zúčastnili hostiny. Když se večer lovci vrátili do tábora, našli mnoho svých příbuzných proměněných v ryby. Někteří byli dosud v neúplném stádiu proměny a plakali na břehu nebo se snažili dostat do vody, zatímco jejich nezměnění soukmenovci se marně pokoušeli stáhnout je zpět. Šamani požádali své manidy o pomoc, ale jediné, čeho tím byli schopni dosáhnout, bylo zabránit dalším proměnám.

Neviditelní Indiáni

Jsou dva druhy neviditelných Indiánů a oba jsou ve své podstatě manidy. Vidět někoho z nich je předzvěstí dlouhého života.

Jedni se vyznačují tím, že k lovu používají místo psa lišku. Nezanechávají však stopy, s výjimkou šlépějí, které vtiskli do skal předtím, než do toho kraje přišli Indiáni. V tom čase se slunce dostalo tak blízko k zemi, že skály změkly horkem, a tito lidé pak po nich přešli. Když se slunce zase stáhlo, jejich stopy v nich zatvrdly.

Ti druzí se nazývají bagudzinišinabe, "Malí divocí Indiáni". Tito trpaslíci nikomu neubližují, ale provádějí lidem nesčetné šprýmy. Ačkoli nejsou větší než malé dítě, mají nesmírnou sílu. Někdy otřásají tyčemi vigvamu nebo házejí oblázky na jeho střechu; nebo ukradnou nůž z mužské strany a schovají ho jinam. Často se též stane, že Indián jí a jí a stále není spokojen, diví se sám sobě, jak je možné, že toho snědl tolik a má pořád hlad - a je to proto, že neviditelní skřítci mu jídlo kradou z misky. Občas jsou slyšet rány z jejich pušek, ale nejsou vidět oni ani jejich stopy. Někteří z trpaslíků prý pobývají ve skalní rozsedlině u Francouzské řeky, kde se občas zviditelňují, a když jim někdo hodí jídlo, zmizí.

Bezejmenní manidové

Kromě těch několika druhů výše jmenovaných bytostí^* Indiáni věří v nesčetné množství jiných manidů, obklopujících je ze všech stran. V noci není snadné odlišit je od čarodějů, jejichž duše též cestují tmou, aby uskutečnily své zlé záměry. Jak jedni, tak druzí se mohou projevit záblesky světla, ale duše čaroděje se zablýskne pokaždé na jiném místě, vzdáleném míli nebo víc, zatímco manido se blýská přibližně na stejném místě. Jeden Indián do takového záblesku střelil puškou. Věc zmizela ve výbuchu jisker.

Jednou v noci, když se jedna indiánská rodina vracela domů, začali se jim plašit koně. Když se ohlédli, spatřili za sebou na vršku dvě veliká zvířata s dlouhými krky. Buď to byli manidové, nebo se nějací čarodějové přeměnili v tyto podivné obludy.

Manido může být velice blízko, aniž by si člověk byl vědom jeho přítomnosti. Když jsou v nebezpečí, Indiáni myslí na ně (nebo na své předky, jejichž stíny též mohou být nablízku) v naději, že jim pomohou. Někdy však pomáhají i bez vyzvání.

Většina nevysvětlitelných jevů se připisuje činnosti manidů. Existuje celá řada míst, jejichž vznik je vykládán takovým způsobem. Například poblíž přístavu Midland je skalnatý ostrov, kde spolu dva manidové kdysi bojovali. Indiáni to místo nazývají Obrův Hrob. Stále jsou tam vidět díry, které do skály prorvaly jejich dupající nohy, a též obrysy jednoho z obrů.

U každé nebezpečné peřeje nebo vodopádu sídlí zlý manido, proto Indián, dříve než propluje s kánoí, hodí do vody trochu tabáku za bezpečný průjezd.

Když ve vesnici zemře více dětí najednou, Odžibvejové mají strach, že je zabil nějaký zlý manido. Jednou prý takový manido zničil celou vesnici, protože lidé dělali v noci příliš velký hluk. Když dnes někdo v těch místech onemocní, Indiáni se bojí, že zlý manido unesl nebo zničil jeho duši a tím zpečetil jeho smrt.

V Měsíční Řece žije manido vysoký přes 180 cm, jenž má rohy, drápy a další náležitosti ďábla. Lidé ho viděli, a přestože nikomu z nich dosud nezpůsobil újmu, žádný Indián v tom místě netáboří ani nepřistane.

Poblíž Francouzské řeky jsou dvě velké skály, dole kulaté a nahoře čtvercové, rozdělené úzkou trhlinou. Původně to byl jeden kus skály. Jednou však tudy projížděl lovec zvaný Wabskitdžanamšin, cestující z jezera Nipissing do zálivu Georgian s kánoí plnou kožešin. Ten lovec viděl, jak se skála kymácí ze strany na stranu a zaslechl, jak říká: "Wabskitdžanamšin nás poslouchá." Ta poznámka ho rozzlobila. Vystřelil do skály šíp a ten v ní způsobil puklinu, jež tam zůstala dodnes. Když pak pokračoval v cestě, manido žijící v té skále ho i s kánoí vrhl do vodopádu, takže lovec přišel o všechny kožešiny. Odžibvejové ty skály nazývají Džiskan, "kouzelnická budka", a zpívají výše řečená slova jako jakýsi refrén.

V Zálivu Hromu žil kdysi u jednoho písečného srázu zlý manido, který obtěžoval všechny pádlaře projíždějící kolem. Jednou z kánoe unesl dívku a rodiče ji našli dalšího dne ležet mrtvou na pobřeží. Potom šel tento manido na Písečný Ostrov poblíž průlivu Parry. Tři ženy tam v kánoi sbíraly sítí na rohože. Jedna z nich však předtím ve snu dostala varování, jehož součástí byla rada udělat si pádlo z jalovce. Proto když manido položil do kánoe ocas, aby ji převrhl, ta žena jej pádlem přesekla vedví. Useknutý ocas se zkroutil a skočil do vody a manido se stáhl.

Šel dál, ale ostatní manidové toho zloducha vyháněli, až našel útočiště v jednom místě ve Francouzské Řece. Jedna rodina tam zastavila, aby se tam utábořila. Než dokončili stavbu vigvamu, manido unesl jejich dítě. Plakali a hledali je, až je zaslechli plakat uvnitř skály, kde manido bydlel. Pláč však po chvíli ustal - manido dítě zabil. Když pak rodiče dorazili ke svým lidem a řekli jim, co se stalo, jeden jejich přítel, který měl požehnání od hromu, se rozhodl zničit toho netvora. Jeho hromový manido rozdrtil všechny skály v okolí a zlého manida zabil. Indiáni pak mrtvolu rozřezali na kousky, uvařili je a rozházeli na různých místech.