Člověk a příroda

 

 

Wásé ankoné kiwíjou.

Kokomisinání kiga ondinimowánání.

(Tvé tělo září plamenem.

Tajemství po naší pramatce.)
Zpěv Midewiwin

 

Trojité bytí

Podle odžibvejské víry se člověk skládá ze tří částí: těla (wíjo), duše (džičák nebo čídžák) a stínu (džibom nebo číbi). Po smrti se tělo rozpadne, duše se vydá do Země Duší na západě, jíž vládne kulturní hrdina Nanibuš, a stín bloumá po zemi, obvykle však zůstává poblíž hrobu. (Je třeba poznamenat, že sami Indiáni si občas pojmy duše a stínu pletou a zaměňují jejich vlastnosti.)

Duše sídlí v srdci, ale má schopnost krátkodobě cestovat mimo tělo. Kdyby však zůstala oddělena příliš dlouho, tělo zemře. To je příčinou mnohých onemocnění. Jestliže se duše z nějakého důvodu nemůže vrátit do těla, má to za následek buď smrt, nebo - v některých případech - šílenství. Neboť duše je inteligentní částí lidské bytosti, silou, která mu umožňuje vnímat věci, přemýšlet o nich a pamatovat si je. Šílenec je člověk, který ztratil duši, proto nemůže přemýšlet. Ve stejném stavu se dočasně ocitá opilec či ten, kdo se právě z opice probírá. Jeho duše se od něj drží v odstupu, takže z něj zbývá jen tělo a stín a proto si nic z toho, co se v tu dobu stane, nepamatuje. Takový nesoulad mezi duší a tělem muže se může u jeho syna projevit v podobě koktání. Stejným způsobem může člověk, který mučí zvířata, a tedy (jak věří Indáni) i vlastní duši, způsobit svým dětem nějaké postižení, jako třeba koktání nebo náchylnost k nemocem.

Duše je též sídlem vůle. (Pozn.: a asi i vědomí.) Když znavený Indián táhnoucí do kopce tobogan náhle pocítí, že mu nějaká síla pomáhá, ví, že mu přišla na pomoc jeho duše. Je to duše, co cítí radost, bolest nebo zlost. Když na cestě potkáte člověka, neměli byste ho oslovit, dokud ho neminete, aby se k hovoru zastavila jen vaše těla a stíny, zatímco vaše a jeho duše bude pokračovat v cestě. Vznikne-li mezi vámi hádka, brzo pomine, protože se nebude týkat vašich duší. (Mnozí Odžibvejové i dnes mlčky minou jeden druhého, pak se otočí a začnou si povídat.) Rovněž Indián trpící zjevně nevyléčitelnou nemocí se modlí o pomoc k zapadajícímu slunci, ne k vycházejícímu, aby se sluneční božstvo obrátilo k vyslechnutí modlitby, aniž by jeho duše byla uražena.

Stín sídlí v mozku, ale stejně jako duše působí často mimo tělo. V období života je stín "očima" duše, vybízí ji ke vnímání a k vědomí. Když se člověk pohybuje, jeho stín se drží poblíž, obvykle vepředu - blíže k cíli. Často donutí lovce mrknout, upozorňuje ho tak na přítomnost zvěře. Stává se, že člověk na sobě cítí něčí pohled nebo blízkou přítomnost, aniž by někoho viděl - to jeho stín se snaží vyzvat jeho duši, aby vnímala nebezpečí. Tato víra se vyskytuje už ve starých legendách. Říká se též, že lidé stářím tíhnou ke ztrátě tohoto varovného smyslu.

Po celý život plní stín funkci povzbuzení duše. To stín upozorní chlapce dva či tři dny dopředu, že ho navštíví manido, aby mu udělil požehnání. Chlapec to vezme na vědomí a - pokud už se nepostí a nespí v samostatné chýši - uvědomí rodiče, kteří mu ihned postaví vigvam.

Stín nemluvněte je obzvlášť citlivý a vyžaduje zvláštní pozornost. Může utrpět, když otec mučí zvíře (i když totéž tvrdí Indiáni o jeho duši a o duši jeho otce). Ihned po narození se dětský stín toulá světem a pozoruje spoustu věcí. Ačkoli se zdá, že nemluvňata pořád spí a nic se neučí, ona se ve skutečnosti učí mnohému. Často je vidíte smát se něčemu, co sami nevidíte - to jejich stín si něčeho povšiml a upozornil na to duši. Proto matka úzkostlivě chrání stín a duši dítěte zavěšováním různých předmětů k jeho nosítkám.

Obyčejně je stín neviditelný, ale někdy na sebe bere podobu svého těla. Proto se stane, že vidíte někoho, kdo je ve skutečnosti na míle daleko.

Aby člověk užíval plného zdraví, musí být všechny tři jeho části v harmonii. Jisté čarodějné praktiky s cílem poškodit tuto harmonii zadrží duši nebo stín mimo své dva společníky. Občas se stín může rozštěpit či zdvojit - jedna z částí se pak snaží spolupracovat s tělem a duší, druhá chce vyrazit na cestu nebo na lov a člověk se tak stane centrem protikladných tužeb. Jeho dva stíny bojují o převahu, duše zůstává stranou těla čekajíc na výsledek a tělo onemocní. Na tento stav obvykle není léku a oběť zemře. Její stín se navždy vleče kolem hrobu, stejně jako stíny všech mrtvých, a stane se tím, čemu Evropané říkají duch - neškodný a nevinný, ale schopný dát pocítit svou nelibost komukoli, kdo jej neuváženě podráždí.

Tak Odžibvej vykládá své vlastní bytí a stejným způsobem chápe i vše ostatní. Nejen lidé, ale i zvířata, stromy a rovněž skály mají své tělo, duši a stín. Všechno je živé, třebaže různé bytosti jsou nadány různými silami a vlastnostmi. Pohleďte na zvířata, která se lidem podobají nejvíce. Vidí a slyší stejně jako my a jistě uvažují o tom, co vnímají. Strom musí mít život podobný našemu, i když mu chybí schopnost pohybu.

Voda teče, proto i voda musí být živá, i ona musí mít duši a stín. Sledujte, jak některé nerosty způsobují rozpad skal, jež je obklopují - i skály mají v sobě zjevnou sílu. A síla znamená život a život zahrnuje duši a stín. Takže každá věc má svou duši a svůj stín. A každá věc umře. Ale jejich duše se převtělí a co bylo mrtvé, navrací se k životu.

"Strom neumírá, ale znovu vyroste tam, kde padl. Duše zabitého zvířete jde do země s jeho krví, ale poté se znovu zrodí tam, kde se krev vsákla. Všechno - stromy, ptáci, zvířata, ryby (a kdysi i lidé) - se vrací k životu, a když jsou mrtví, jejich duše jen čekají na převtělení. Můj strýc žil čtyři nebo pět životů, dohromady pět set let. Ale existují dva velice tvrdé kameny, jeden bílý a jeden černý, které nikdy nezemřou. Říká se jim meškoš." (Jim Nanibush)

Podle Odžibvejů jsou tedy všechny věci živé, a život je totéž co síla. Ta může být namířena k užitku i ke škodě. Protože síla člověka pochází z jeho myšlení, z jeho duše, má takový původ i síla zvířete, stromu nebo kamene. Proto by Indián měl ke všemu, co vidí a čeho se dotýká, přistupovat s úctou, jež přísluší věci opatřené duší a stínem stejně jako on. Neměl by klobouk líně odhodit na zem, ale pověsit na kolík. Když mu puška nenese štěstí, neměl by ji proklít, ale pověsit ji na chvíli stranou, a když nese palivové dříví, měl by je opatrně položit, ne hodit na cestu. Občas je v těchhle věcech Indián stejně nedbalý jako běloch, protože si je vědom, že klobouky a dříví mají malou sílu na to, aby ublížily nebo pomohly, ale drží se této teorie pečlivěji, když se jedná o vážnější záležitosti. Při završení stavby kánoe často prosí její duši, aby se dobře postarala o kohokoli, kdo drží pádlo, a když projíždí peřejí nebo se pouští na otevřenou vodu, často se modlí ke svému plavidlu, aby ho proneslo nebezpečím. Když šaman trhá kořínky, listy nebo kůru, usmiřuje duši každé rostliny drobnou obětí tabáku do země k jejím kořenům, protože věří, že pouhé "tělo" rostliny bez spolupráce s duší není schopno vyléčit. (Zde je jiný výklad tohoto zvyku.) Šaman totiž pracuje skrz duše a stíny svých nástrojů, jež uznávají jeho moc a poslouchají jeho příkazy. Kdo získá kouzelnou moc třeba nad duší kamene, dokáže s ním vrhat mnohem dál a lépe, než by byly schopny pouhé svaly.

 

Duše a stíny zvířat

Zvláštní pozornost věnuje Indián duším a stínům zvířat, neboť kdyby měl tu smůlu je urazit, neulovil by žádnou zvěř. Stín losa, vlka nebo medvěda stejně jako stín člověka neustále bloudí kolem těla a přináší zprávy duši. Například jelen nejspíš ví, kdy nastala nebo hrozí smrt někomu z rodiny, a uteče před lovcem. Někteří Indiáni nevaří jelení maso, jsou-li na lovu jelenů, aby se stín zvířete nerozzlobil, když ucítí vůni svého masa a nepřekazil lovci štěstí. Ze stejného důvodu někdo nejí pstruhy během říjnového lovu na tyto ryby. Muž by neměl nikdy zabít urzona a odhodit jeho maso, jinak by urzoní stín ublížil jeho dětem. Měl by vždy mířit na hlavu nebo srdce zvířete, aby zabil bezbolestně. Zamíří-li tak, aby jen zranil, duše zvířete bude uražena a zabrání mu ulovit mnoho zvěře. Neměl by si myslet nic ponižujícího o medvědech, když jí medvědí maso, jinak ho maso kopne do hrudi (t.j. zkazí mu žaludek). Vlastně by si neměl myslet nic ponižujícího o žádném zvířeti či rybě.

Rodiny často opouštěly loviště z toho důvodu, že stíny zvířat si začaly být vědomy jejich přítomnosti a držely zvěř daleko od nich. Základním pravidlem lovu není soustředit veškerou pozornost na zvíře, které hledáte. Pohleďte na stromy kolem sebe a uvažte, zda nejsou vhodné k výrobě oštěpů na ryby či k něčemu jinému. Prozkoumejte rostlinky pod svýma nohama a uvažte, zda nejsou ku prospěchu jako medicína. Zvířata lze oklamat stejně jako lidi a stín jelena či losa přestane dávat pozor, začne věřit, že nejste zaměstnáni lovem a proto nepřinese duši varování.

Někdy se jelen z nějakého důvodu rozhodne, že zkrátka nedovolí určitému lovci, aby ho zabil. Pak je pronásledování beznadějné, protože stín sleduje každý lovcův pohyb a i kdyby se lovci podařilo zvíře zranit, nikdy ho nedokáže ulovit.

Jeden informátor vykládá o lovci a jeho rodině, která měla opravdu málo jídla, proto si načernili tváře uhlím, aby zamaskovali své stíny a odpoutali tak pozornost zvířat. (Něco jiného o tomto zvyku viz zde.)

 Zvířata se člověku podobají nejen psychofyzickou skladbou, ale i společenskou strukturou. Stejně jako lidé mají své rodiny a domovy. Jednají ve vzájemné souhře, stejně jako Indiáni při lovu. Cvrček pozve všechny společníky k nalezenému jídlu. Medvěd, jelen a jiní nesou zprávy o jídle svým kamarádům v širém okolí. Ba co víc, stejně jako Odžibvejové mají své náčelníky (ogímá) i zvířata, ptáci, ryby a dokonce stromy. Není takový náčelník, který by vedl celý národ Odžibvejů, ale pouze náčelníci jednotlivých tlup, a stejně tak se hodnost vůdce nevztahuje k živočišnému nebo rostlinnému druhu na celém světě, ale pouze k určité oblasti. Vůdci jsou vždycky větší než ostatní jedinci téhož druhu. Vůdci zvířat (včetně ptáků a ryb) mají navíc vždy bílé zbarvení. Obvykle se drží mimo dosah lidských očí, ale čas od času je Indiáni vidí a uloví.

Jednou například našli Indiáni pod vodní hladinou díru, do které vešlo mnoho medvědů. Indiáni strčili do díry dlouhou tyč a poznali tak směr, kterým díra vede. Na břehu potom vyhrabali díru v zemi a napojili se na podzemní chodbu. Uvnitř zabili devět černých medvědů a nakonec jednoho mnohem většího, bílého - vůdce všech medvědů z té oblasti.

V dobách, kdy se ještě běloši nedostali k Georgianskému zálivu, jistý Indián shromažďoval ve svém vigvamu v lesích spoustu bobřích, vydřích a jiných kožešin. Jedné tiché noci zaslechl pád stromu a po něm kvílení mnoha hlasů: "Náš král je ztracen." Ráno zjistil, že to byl obrovský bílý dub, co se zhroutil na zem, shnilý u paty, a že jeho pád oplakávaly okolní bílé duby. Sebral všechny své kožešiny, poskládal je na kmen, aby strom pohřbil, a vrátil se do vigvamu. Když přišla noc, ve spánku ho navštívil manido a řekl: "Udělal jsi dobře. Teď si zas vem své kožešiny a vydej se na východ. Najdeš tam muže, který ti za ně dá šaty nového druhu." Indián cestoval na východ a na Řece sv. Vavřince objevil francouzské obchodníky. Byl to první Odžibvej, který se setkal s bílými muži.

Duše zemřelých lidí jde do západní země, ale domovem pro duše zvířat (pozn.: patrně vyjma ptáků) je bitokomegog, "vrstva pod touto zemí." Duše kachen a hus mají domov daleko na jihu a duše mořských racků ho mají na nebi, patrně proto, že tito ptáci zdánlivě mizí nad mraky. Kam jdou duše ostatních ptáků, to Indiáni neví. Někdy zezdola přijde mnoho duší, někdy jen pár, podle toho je na zemi hodně či málo zvířat. Vůdcové všech živočišných druhů regulují jejich počty. Vědí dopředu, zda zemi zpustoší epidemie nebo pohroma. Tak je možné, že jednu zimu se kraj hemží zajíci a příští zimu tam není skoro žádný, protože jejich vůdce jim může nařídit přesun do jiného kraje nebo poslat jejich duše zpět dolů do jejich domovů. V takových případech někdy duše zvířat (třeba losů) vzaly s sebou chlapce nebo muže, aby ho ochránily před nebezpečím nebo mu udělily nějaké požehnání, ale po několika měsících nebo letech ho vrátily k jeho lidem.

Zvířata se tedy velmi podobají lidem, i když se od nich i mezi sebou liší vnější podobou a individuálními schopnostmi. Nejlidštější ze všech je medvěd. Indiáni říkají, že je, kromě své podoby, jako člověk. Někdy vezme do svého brlohu Indiána a drží ho tam celou zimu. Jeho hostu připadá jako člověk a jeho brloh jako vigvam. Když během této doby potřebuje jídlo, olízne si pracku, ohne se dolů a nabere ji plnou ovoce. Když Indiánský host odejde na lov, a to v zimě občas udělá, vidí z malého otvoru ve střeše vigvamu vycházet kouř tam, kde by nezasvěcené oko vidělo jen páru z teplého medvědího těla stoupající zpoza jeho brlohu.

Vzhledem k medvědí lidskosti s ním musí Indián jednat s výjimečnou úctou. Když ho najde spícího v návěji nebo - za mírné zimy - pod kořeny jalovce, musí ho probudit a vyzvat ho ven. Může ho klidně bít do hlavy a odnést mrtvolu na zádech domů, ale nesmí ho urazit tažením po zemi (což by se stejně těžko provedlo, protože chlupy se lepí na sníh). Jestli se přetrhne lipový provaz, kterým ho svázal, a tělo spadne na zem, musí se medvědu omluvit: "Tož, oba jsme na stejné zemi," to znamená "Když spadneš ty, spadnu i já; ty trpíš - já trpím; oba jsme na stejné lodi." Medvěd je totiž stále na živu, jeho duše je připravena odejít do svého domova pod zemí a stín doprovází mrtvolu, aby byl hostem v lovcově vigvamu. Než začne maso vařit, lovec by měl uvolnit medvědí duši odstraněním očí z mrtvoly, otřít je uhlem a zahrabat je spolu s drobnou obětí tabáku. Pak půjde duše domů spokojena a upustí od obtěžování duší a stínů lovcovy rodiny. Po snědení veškerého masa musí lebku pověsit na strom a kosti umístit do rybníka nebo někam mimo dosah psů. Stejným způsobem se zachází i s bobrem.

Ulovený bobr nebo medvěd se prý po krátké době vrací na svět v kostech, ve kterých byl zabit a takto pochován on nebo jiný jedinec jeho druhu z jiného místa. (Jeden informátor trval na tom, že tytéž kosti vždy znovu použije tatáž duše a tentýž stín, jen se oblékne do jiného masa. Říkal, že občas lovci vyřízli do kosti bobří nohy křížek a pak tutéž značku nacházeli na kosti jiného uloveného bobra.)

Většina Indiánů věří, že duše psů jdou stejně jako duše ostatních zvířat do podsvětí, nehledě na to, že pes je stálým přítelem člověka na zemi. Vlk je hodně podobný psu, ale je divoký a zrádný. Proto ho Odžibvejové pokládají za Windigova psa a málo ho vyhledávají. Ale i vlk má náboženské cítění jako lidé. Když běží po sněhu, občas se zastaví a hledí k východu, k jihu, k západu a k severu, stejně jako Indiáni při obřadech.

 

Vesmír

Země je v představách Odžibvejů plochá a zastřešená plochou vrstvou nebe. Člověk vidí jen jeho spodní plochu - svrchní plocha vypadá jako tahle země, oplývá lesy a potoky a zvěří, ale je prosta bídy a neštěstí. Podle jedné pověsti spadl z nebe kdysi chlapec a dlouho pak žil mezi Indiány dole, než dostal zprávu, že přijde něco, co ho přinese zpět. Řekl tedy svým přátelům: "Co kdyby někteří z vás šli se mnou? Tam nahoře v nebi je mnoho zvěře, žádné nemoci a žádné neštěstí." Nalodil se do kamenné lodi, která se k němu snesla seshora, a vrátil se do nebe. Indiáni ho už nikdy neviděli.

Podle některých názorů je na nebi šest vrstev světů, a stejně tak pod zemí. Jiní tvrdí, že jsou jen dva: horní a dolní. Mléčná dráha se klene nad zemí jako držadlo nad kbelíkem. Když se zlomí, skončí svět. Když změní směr, změní se život na světě. Nebo, z jiného pohledu, je to cesta duší do země mrtvých. A nebo, jak říkají další, je to cesta tažných ptáků, kterou jim udělala želva na příkaz Velkého Ducha.